19. října 2007 (29 měsíců po té, kdy byla Francouzským a Nizozemským referendem odmítnuta Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu) se hlavy států a předsedové vlád 27 členských států shodli na textu „Lisabonské smlouvy“ podepsané dne 13. prosince 2007.
Způsob jejího schválení neboli ratifikace je vnitřní záležitostí každého členského státu. Záleží jen na ústavních pravidlech jednotlivých států, zda bude smlouvu ratifikovat Parlament nebo zda bude k ratifikaci nutno vyhlásit referendum. Česká republika bude zřejmě ratifikovat Parlamentem. Nezaznamenala jsem zatím žádný vážný pokus navrhnout zákon, který by umožňoval schválení Lisabonské smlouvy referendem.
Zatím Lisabonskou smlouvu schválilo 24 členských států EU. Německo čeká na výrok svého ústavního soudu, v Irsku proběhlo neúspěšně referendum a zřejmě se chystá další, jen Česká republika má zdá se dost času. 24 členských států různých velikostí zřejmě nemá žádné vážné problémy s Lisabonskou smlouvou a spatřuje v ní směr posílení demokracie, posílení role národních parlamentů i posílení role občanů.
V České republice je situace odlišná. Některé debaty i na půdě Parlamentu nás vrací do doby, kdy se diskutovalo zda se máme stát členy EU nebo nikoliv. Na tuto základní otázku myslím jednoznačně odpovědělo referendum před naším vstupem do EU. Občané ČR řekli jasné ANO nejen vstupu ČR do EU, ale i tzv. Přístupové smlouvě. V té se Česká republika zavazuje dalšímu prohlubování evropské integrace. Jestliže se Parlament rozhodne svěřit občanům závažné rozhodnutí, činí tak v případech, kdy chce rozhodnout s nejvyšší možnou mírou legitimity a tou je nesporně referendum. Pak ale je nutné respektovat takové rozhodnutí jako rozhodnutí nejvyšší autority. Nevím jak dalece je v souladu dnešní neustálé a ničím neodůvodněné odkládání ratifikace Lisabonské smlouvy se závazkem vyplývající z Přístupové smlouvy.
V současné době probíhají jednání o Lisabonské smlouvě v Senátu i v Poslanecké sněmovně.

Senát poprvé projednával Lisabonskou smlouvu 24.4.2008 a tehdy byla odeslána k Ústavnímu soudu, aniž proběhla věcná debata, která by posoudila zda je nová smlouva přijatelná pro Českou republiku a akceptovatelná českým Senátem.
Ústavní soud pak posoudil některé pasáže, které tehdejší většině Senátu připadaly protiústavní a v listopadu 2008 vydal nález z jehož závěru cituji:
„Nejdůležitějším zjištěním pro přezkum Ústavního soudu však bylo, že Unie je i nadále (tedy po přijetí Lisabonské smlouvy pozn. autorky) založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, materiálně chápaného právního státu a dodržování lidských práv, a že tedy klade důraz na to, co historicky, duchovně i ideově spojuje národy Evropy při nalézání spravedlnosti v jednotlivých případech i ve prospěch celku. Cíle a integrační úloha EU jsou v tomto směru formulovány jednoznačným způsobem a Ústavní soud jako lidu České republiky odpovědný garant ústavnosti demokratického právního státu, pověřený zejména ochranou nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných základních práv a svobod jednotlivců, rovných v důstojnosti a právech, neshledal v tomto směru nic, co by ho vedlo k nutnosti zasáhnout“.

V současné době některé výbory Senátu požadují odročení ratifikace a to do doby přijetí tzv. Stykového zákona, který umožní Senátu se nezpochybnitelně vyjadřovat k návrhům evropských norem. To vypadá na první pohled logicky pokud si neuvědomíte jak nesouměřitelné je spojovat ratifikaci Lisabonské smlouvy s přijetím Stykového zákona a to z následujícího důvodu:
Nutný a potřebný Stykový zákon, jehož existenci předpokládá Ústava ČR je třeba přijmout již od vzniku Senátu tedy od roku 1996. Problémy s neexistencí Stykového zákona se periodicky opakují a projevily se naposledy při loňské volbě prezidenta republiky.
Nicméně ratifikace Lisabonské smlouvy je výrazem politického rozhodnutí zcela jiného druhu než schválení v podstatě procesní normy tedy Stykového zákona.
Kromě návrhů na odklad ratifikace se opět objevují návrhy na nové posouzení Lisabonské smlouvy Ústavním soudem.

Osobně jsem pro rychlé schválení Lisabonské smlouvy, neboť je krokem k demokratičtější a přehlednější Evropě, zajišťuje efektivnější rozhodování pro 27 členských států a především potvrzuje a rozvádí ty hodnoty, na kterých je Evropská unie založena. Řada problémů (např. současná finanční krize, energetika) je z pozice celé Evropy lépe řešitelná než z pozice jednotlivých států.
Navíc mám za to, že veškeré faktické připomínky k Lisabonské smlouvě (pomíjím námitky ryze politické, účelově argumentované) vycházejí z pojmu svrchovaného státu tak jak byl chápán v první polovině 20. století. Žijeme však v globalizovaném světe ve 21.století a zde si dovolím citovat z výroku Ústavního soudu:

Mezinárodní spolupráce a koordinace národních politik se stala nezbytným požadavkem zvládání globalizace světa. Poprvé v historii se národní bezpečnost, která byla vždy jádrem státnosti, může účinně zajišťovat jen společným postupem suverénních států, sjednocením zdrojů, technologií, komunikačních a informačních toků, moci a autority. V globalizovaném světě dochází k přeskupování center moci i v závislosti na jiných faktorech než je pouze moc a vůle jednotlivých suverénních států. Jedná se o spontánní, neřízený proces stále intenzivnější integrace zemí světa v jediném ekonomickém systému. Tento proces, za přispění klíčových komunikačních technologií masmédií, internetu a televize, následně ovlivňuje související vztahy vně i uvnitř jednotlivých států v oblasti politické, kulturní, sociálně psychologické a dalších, včetně oblastí práva.

Integrační charakter, v tomto ohledu i v případě Evropské unie, může v konečném důsledku přinést ochranu a posílení suverenity členských států vůči vnějším, zejména geopolitickým a ekonomickým faktorům; to např. i vůči nově nastupujícím světovým velmocím, u nichž lze jen těžko odhadovat budoucí hodnotové priority, kterým budou ochotny budování nového řádu globalizovaného světa podřizovat.

Soňa Paukrtová