V poslední době vzbudil velký rozruch můj návrh zákona o nadstandardním odškodnění klientů zkrachovalých bank Union banky a.s. (nyní v likvidaci) a Plzeňské banky a.s.(nyní v likvidaci), který 8.6.2007 poslal Senát do druhého čtení.

Proč se k němu vracím?
Překvapilo mě ( a nejen z obecného pohledu, ale především na základě osobních zkušeností s klienty zkrachovalých bank) s jakou samozřejmostí někteří lidé, jenž neuváženě vložili své finanční prostředky do málo solidních bankovních domů očekávají, že za jejich chybu zaplatíme všichni. Přestože stát zohlednil nestandardní období transformace naší ekonomiky a nedostatek zkušeností v oblasti volného trhu, který se pochopitelně promítnul i do oblasti bankovnictví, podotýkám, že první úprava pojištění byla vložena do zákona o bankách už v roce 1994 !, stále se najdou lidé, kteří požadují stoprocentní odškodnění za své vklady. Tedy za rozhodnutí, které učinili z vlastní vůle, a které se posléze ukázalo jako chybné.

Je pravda, že zkušenosti v prvních letech transformace české ekonomiky byly mizivé, na druhé straně lidé mnohdy vycházeli ze spekulativních úvah, která banka jim nabízí nejvyšší možné zhodnocení jejich úspor,, aniž by soudně zvážili, zda mimořádně výhodné podmínky a vysoké zúročení vkladů, které mnohdy až varovně převyšovaly běžný průměr, nejsou varovným signálem před možnými riziky krachu. Jednoduše řečeno, nic není zadarmo a lidé musí dobře zvážit, zda svým počínám nevstupují do rizika. Pokud ano, je třeba přehodnotit podíl vlastní zodpovědnosti. Bohužel jsme si za léta totality a „plánovaného“ řízení nejen ekonomiky , ale mnohdy i soukromé sféry zvykli svalovat vinu za vše na společného jmenovatele, tedy na stát, případně na jiné vnější činitele.

Oč tedy v návrhu jde a jak vypadá dnes zákonné odškodnění?

V současné době platí zákon č. 21/1992 Sb. o bankách, který v souladu s Evropskou směrnicí 94/19/ES stanoví, které vklady jsou pojištěny a na které a v jaké výši se následně vztahuje odškodnění pro případ, že bankovnímu ústavu je odebrána licence a vstupuje do likvidace tedy , že zkrachoval:

- pojištění se vztahuje nejen na fyzické, ale i právnické osoby (s vyloučením finančních institucí apod.)

- výši odškodného stanovuje na 90 % hodnoty všech pojištěných vkladů v Kč i cizích měnách oprávněné osoby , 10% spoluúčast nese klient ( obdoba například s pojistnou událostí)

- limit výše náhrady je stanoven až do ekvivalentu EUR 25 000, tedy o EUR 5 000 více než je minimální částka stanovená uvedenou směrnicí a využívána mnoha členskými státy EU (pozn. některé nové členské státy EU využily přechodné možnosti stanovit s ohledem na rozdílnou výši úspor obyvatelstva a ekonomickou úroveň země odškodnění na nižší úrovni než EUR 20 000).

Prakticky to znamená, že klienty zkrachovalých bank Union banky a.s. a Plzeňské banky již odškodněni byli a to v intencích zákona o bankách!

Proč tedy za této situace předkládám zákon, který si vyžádá cca 995 milionu Kč ze státního rozpočtu?

Vkladatelé Union banky, a.s. „v likvidaci“ a Plzeňské banky, a.s. v likvidaci by měli obdržet dodatečné náhrady do výše Kč 4 mil. s ohledem na skutečnost, že novela zákona o bankách jako součást zákona č.443/2006 Sb. byla schválena Parlamentem a klienti Union banky a.s. – „v likvidaci“ a Plzeňské banky, a.s. – v likvidaci byli přesvědčeni, že jim vznikl nárok na nadstandardní odškodnění. Následně Ústavní soud zrušil nálezem číslo PL US 77/06 změnu zákona o bankách z důvodů protiústavního legislativního procesu.

Proč jsem byla iniciátorkou návrhu podání Ústavnímu soudu , který jej vedl ke zrušení novely zákona o bankách podle které měli být odškodněni vkladatelé Union banky a Plzeňské banky?

Novela zákona o bankách jako součást zákona č.443/2006 Sb. byl po legislativní i věcné stránce naprostý paskvil. Byl Poslaneckou sněmovnou přijat jako tzv. „přílepek“ nebo divoký jezdec k zákonu o zrušení Fondu národního majetku, se kterým absolutně nesouvisel, stanovisko vlády i české národní banky bylo zamítavé, nebyly předložena žádná důvodová zpráva, která by kvantifikovala finanční dopady ze zákona vyplývající. Návrh byl legislativně špatně napsán (vykazoval jednoznačně identifikovatelné chyby), existovaly jednoznačné důvody pro tvrzení, že je v rozporu s právem Evropských společenství v rozporu se mezinárodními závazky, kterými je ČR vázána i s Ústavou ČR.

Navíc z Fondu pojištění vkladů neodškodňoval pouze drobné střadatele, ale především Českou pojišťovnu vlastněnou nyní skupinou PPF a to částkou 1,7 miliardy Kč. Nutno konstatovat, že Česká pojišťovna by dostala tuto částku již podruhé (poprvé v roce 1996).

Daný problém odškodnění klientů drobných střadatelů je tedy nejen úvahou nad osobní zodpovědností, kterou jsme spolu se svobodou za vlastní rozhodnutí získali, ale i pouze jedním z příkladů toho, co může napáchat nezodpovědné schvalování přílepků neboli tak zvaných „divokých jezdců“ v podobě nejrůznějších novel zákonů, naprosto nesouvisejícími s projednáváním příslušného zákona a jeho tématiky. Toto tiché a nenápadné chování lobbistů jak ze zájmových, tak i politických skupin totiž za několik posledních let dokázalo plíživě změnit legislativní systém v přebujelý orgán, prolezlý metastázemi mnohdy odporujících si a tedy naprosto nefunkčních předpisů, měnících české zákonodárství v nepřehlednou džungli, v níž se ztrácejí nejen občané, ale i mnohdy i samotní zákonodárci. Je proto nanejvýš nutné začít konečně odsekávat této chobotnici chapadla.


Historie pojištění vkladů klientů zkrachovalých bank - čtěte ZDE