Od novinářů se dozvídám, že veřejná ochránkyně práv nechala tiskovou mluvčí rozeslat do redakcí sdělovacích prostředků výzvu, abych nebyl od novinářů dotazován na žádné jiné názory než na ty, které se týkají toho, co mi bylo na úřadě veřejné ochránkyně práv svěřeno.

Považuji s politováním tento požadavek za nepřijatelný nejen s ohledem na snad obecně sdílené právo na vyjadřování vlastních názorů, ale hlavně ze tří zásadních důvodů:
1. Snad nebude považováno za neskromné, když si dovolím přirovnat tuto situaci k tomu, jako kdyby Lékařská komora vyzvala sdělovací prostředky, aby se Cyril Höschl vyjadřoval jen k problematice Psychiatrického centra, kde pracuje, nebo kdyby Akademie věd požádala redakce, aby nepublikovaly jiné názory Václava Cílka než ty, které se týkají jeho práce v Geologickém ústavu ČSAV. Jistě absurdní představa.
2. Dvacet pět let se zabývám bytovým právem. Napsal jsem a publikoval 6 knih k této právní problematice, množství odborných i populárních článků a blogů, účastnil jsem se, pokud jde o tuto problematiku, práce na novém občanském zákoníku. Tato problematika mi však nebyla na VOP svěřena. Mám proto přestat přednášet, psát a publikovat? Mám vypovědět smlouvy s nakladatelstvími, pro která píši komentář k jednotlivým ustanovením zákona? Myslím, že nikoliv.
3. Byl jsem do funkce zástupce veřejného ochránce práv navrhován a zvolen podle zákona stejně, jako ochránkyně. Cítím stejnou odpovědnost za pověst a postavení veřejného ochránce práv již proto, že jsem se jako poslanec o zřízení této instituce u nás zasloužil. Nepublikuji žádné názory, které by snižovaly vážnost a důstojnost úřadu, spíše naopak.
Respektuji, a vždy jsem respektoval, že za veřejnou ochránkyni práv může vystupovat jen veřejná ochránkyně práv a nemyslím, že ve vnímání názorů by ve veřejnosti docházelo v tomto smyslu k nějakému nedorozumění. S mými názory nemusí mnozí souhlasit, a také jistě nesouhlasí, ale trvám na svém právu je sdělovat.