Odpovídá stát za činnost justice do té míry, že by převzal odpovědnost za stav, do kterého se občan dostal tím, že soud po mnoha letech změní právní názor, přestane být respektováno pravomocné předchozí rozhodnutí soudu a občanovi tím vznikne škoda?

Odpovídá stát za činnost justice do té míry, že by převzal odpovědnost za stav, do kterého se občan dostal tím, že soud po mnoha letech změní právní názor, přestane být respektováno pravomocné předchozí rozhodnutí soudu a občanovi tím vznikne škoda? Otázka zdaleka nikoliv pouze teoretická.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 3. 1998 ohledně bytu Chotovické ulici v Praze 8 rozhodl, že byt bude nadále užívat, jako jediná nájemkyně, paní B. K. Rozsudek nabyl právní moci, žádným způsobem jej již nejde změnit, všichni jsou povinni jej respektovat. Ostatně od jeho vynesení uběhlo již 17 let. Paní B. K., která byla shora uvedeným pravomocným rozsudkem soudu určena jako nájemce bytu v Chotovické ulici, tento byt pak vyměnila s manželi D. za jejich byt v Osadní ulici, rovněž v Praze 8. MČ Praha 8 s výměnou bytu vyslovila dne 12. 11. 2001 souhlas a uzavřela jako pronajímatel s manželi D. nájemní smlouvu. Pokud by měl někdo dojem, že na základě těchto skutečností je bydlení manželů D. zcela v souladu s platným právem, a nemůže být nijak zpochybněno, mýlil by se. V r. 2006 totiž podala jistá paní I. K. žalobu proti manželům D. a domáhala se jejich vyklizení z bytu v Chotovické ulici. Obvodní soud pro Prahu 8 ale s ohledem na již zmíněný pravomocný rozsudek, který opravňoval paní B. K. k výměně bytu, žalobu zamítl. Rozsudek potvrdil 21. 3. 2006 i Městský soud v Praze.
Pak ovšem začal nevídaný „justiční ping-pong“: Nejvyšší soud oba rozsudky dne 19. 11. 2008 zrušil s tím, že nebylo provedeno dostatečné dokazování. Obvodní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 27. 5. 2009 žalobu opět zamítl, což opět 7. 6. 2011 potvrdil Městský soud v Praze. Nejvyšší soud však dne 19. 4. 2012 opět oba rozsudky zrušil a doporučil oběma soudům jinou právní úvahu. Obvodní soud se snažil, ale s přihlédnutím k tomu, že tu existuje již několikrát zmíněný pravomocný a nezrušitelný rozsudek z r. 1998, žalobu opět dne 19. 2. 2012 zamítl. A tento názor znovu Městský soud v Praze 5. 11. 2012 potvrdil.
Oba tyty rozsudky však potřetí zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2014 ve věci 26 Cdo 460/2014 a uložil oběma soudům žalobě vyhovět. Obvodní soud pro Prahu 8 však opět žalobu zamítl, ale Městský soud v Praze změnil 2. 6. 2015 tento rozsudek tak, že manželé D. jsou povinni se z bytu vystěhovat, předat byt paní I. K, a zaplatit náklady soudního řízení ve výši 51.145,50 Kč! Na základě dovolání manželů D. Nejvyšší soud vrátil však opět rozsudkem ze dne 17. 12. 2015 rozsudek Městskému soudu v Praze zpět s tím, aby tento soud nějak „zhodnotil“ situaci, kdy manželé D. se sice mají z bytu vystěhovat, ale současně, když v mezidobí byt již koupili, jsou jeho vlastníky, nikoliv nájemníky. Současně ovšem žalobkyně exekučně vymáhá na manželích D. náklady řízení tak, že jim jsou „odstaveny“ důchody a jejich sociální situace je špatná…
Není zde místo pro úvahu nad tím, zda tento právní názor Nejvyššího soudu je v souladu se zákonem a není to ani důležité. Nejde ani o zřetelnou extrémní nejednotu v rozhodování soudů, která nepůsobí na veřejnost příliš důvěryhodně. Podstatné je, zda soud, který v podstatě „ruší“ právní důsledky sedmnáct let starého pravomocného rozsudku jiného soudu, rozsudku, který však byl zdrojem nabytých práv a povinností, si dostatečně uvědomuje odpovědnost za důvěryhodnost státu, za právní jistotu občanů, k níž má rozhodování soudů přispívat.

Lze připustit, že dřívější rozhodnutí soudů mohla být chybná. Není jistě vyloučeno, že i práva paní I. K byla rozsudkem soudu pro Prahu 8 v r. 1998 porušena. Ale náprava tohoto stavu nemůže přece spočívat v tom, že budou radikálně dotčena práva manželů D. nabytá na základě pravomocného rozsudku. Není podle mého názoru v právním státě možné, aby za takové „nesprávné“ rozhodnutí nepřevzal odpovědnost stát, který bezpochyby za výkon justice odpovídá. Jinými slovy není snad možné, aby se soud nevyslovil k odpovědnosti státu za situace, do které se manželé D. dostali. Bez takto pojmenované a přijaté odpovědnosti státu by se o nějaké právní jistotě občanů, věřících ve správnost pravomocných rozhodnutí soudů, nedalo hovořit. Natož o nějaké spravedlnosti.
(Publikováno v LN 18. 4. 2016)