„Divadlem v Chrastavě“ nazval jeden z deníků setkání ministryně školství s občany s tím, že tolik lidí na radnici snad nikdy nedorazilo.

Nešlo však o nic jiného, než že se paní ministryně pokoušela vysvětlit občanům jak je to s jejich právy na pokojný život v obci a s porušováním práv dětí. Výsledkem bylo, že občané vyzvali ministryni, aby si ty děti, jejichž práva jsou porušována, vzala k sobě domů. Stejně tak, jako nedávno vyzvali občané veřejnou ochránkyni práv a ministra pro lidská práva, aby si vzali k sobě domů Romy, kteří se marně ucházejí o nájem obecního bytu a jako jiní vládní představitelé jsou vyzýváni, aby si vzali „k sobě domů“ migranty, blížící se k našim hranicím. A přece je zřejmé, že titíž občané nechtějí, aby se ubližovalo dětem, aby byly rodiny bez domova a uprchlíci před válkou ponecháni bez pomoci.
V čem děláme chybu? Není to tím, že předkládáme občanům realizaci lidských práv jako něco, co se jejich života netýká, neboť jde vlastně jen o práva menšin nebo skupin podivných lidí, s jejichž životy mají běžní občané jen málo společného? Např. dnes tzv. moderní levici trápí problém sugorátních manželství (manželství osob stejného pohlaví, pro něž dítě za peníze porodí jiná žena), aby „bohatí Seveřané netěžili dělohy žen globálního jihu“ (A2 13/2016). Nebo je to tím, že se občanům naskýtá deprimující pohled na to, jaký je propastný rozdíl mezi tím, jak oni přijímají odpovědnost za život svůj a své rodiny, aniž by o tom, co jsou jejich práva někdo přijel do jejich obce – mimo předvolební kampaň ovšem – přednášet. Zatímco stížnostmi na porušování práva těch, kteří o jakýchkoliv odpovědnostech nechtějí nic slyšet, bychom přehradili Vltavu?
Není příčinou tohoto stavu to, že „nikdy v minulosti nebyla tak velká část evropských a domácích elit tolik vzdálena realitě každodenního života a obavám občanů“ (Michal Klíma: „Politika salonního humanismu selhala“, Právo 18. 2. 2016), neboť právě od těchto elit se občanům dostává nejvíce poučení o tom, co jsou to skutečná lidská práva. A to způsobem, který ve fatálním rozporu s očividnými zkušenostmi občanů smete utečence před válkou, pašeráky lidí, ubožáky hledající lepší život a nebezpečné fanatiky do jednoho „refugees welcome“, který občany nákladně a namáhavě řešící bydlení své rodiny spolu s těmi, kteří bez ohleduplnosti k jiným devastují domy a byty, smete do jednoho „práva na bydlení“. Který smete do žebráckých „veřejných prací“ toho, kdo po třiceti letech práce o ní přišel spolu s těmi, které, podobně jako jejich rodiče ani nenapadlo nikdy pracovat. A není to i tím, že zkušenosti občanů, kterými se řídí jejich život a život jejich obce, někteří nazývají „nebezpečnými stereotypy“, které mají co dělat s trestním právem, které by mělo postihovat kupodivu ne ty, kteří ony „stereotypy“ denně realizují, ale ty, kteří o nich nechtějí mlčet?
Z katedry fakulty politických věd je jistě možné přednášet nejrůznější soukromé představy o lidských právech, ale v reálném životě, na ulicích našich obcí a měst, nikoliv. To je jen cesta k další názorové a sociální diferenci společnosti, která začíná být stále nebezpečnější. Pro naprostou většinu lidských práv platí obecná definice přijatelnosti práva: musí být občanům srozumitelné a musí být schopni je respektovat. Zřejmě se nám nedostává schopnosti vysvětlit občanům problém lidských práv v souvislosti s jejich každodenním životem, nebo spíše postrádáme schopnost veřejně a bez ohledu na všeliké „politické korektnosti“ zřetelně položit rovnítko mezi práva a povinnosti tam, kde je občané k potřebné akceptaci postrádají. Pokud se nám to ale nebude dařit, budeme jen svědky dalších „divadel“, ve kterých se všichni budou jen vzájemně sledovat bez porozumění….
Publikováno v Právu 30. 6. 2016