Složenka, na které bude uvedena částka, kterou, podle rozhodnutí štrasburského soudu, by měla zaplatit Česká republika jako odškodnění majitelům domů, by měla být, podle názoru Petra Kamberského („Ať platí kapitalista“ Lidové noviny z 15. 2. 2017) doručena „na tři adresy: Klausovi, Rychetskému a Křečkovi“. Neboť, podle autora, právě tito tři zavinili, že „platíme za politický šlendrián“. Zajímavý názor, žel nikterak ojedinělý…

Než se jej pokusíme vyvrátit, podívejme se, jak to vypadalo v době, kdy tady vládli jiní kapitalisté: dne 13. ledna 1932, vyslovuje Nejvyšší soud tehdejší Československé republiky, publikovaný v R I 17/32, tento právní názor: Ustálil se názor založený na hospodářských a statistických zkušenostech, že nájemné jest z hospodářského hlediska tísnivé, musel-li by nájemník na ně vynaložit pětinu (20%) rodinného rozpočtu, neboť tím se porušuje rovnováha v uspokojování ostatních nutných životních potřeb, a to nejen hmotných, ale i sociálních a kulturních.“


A v jiném rozsudku (R I 545/30) již dříve tento soud vyslovil: „..je-li nájemní byt v cizím domě, musí být nájemné nejvýše tak vysoké, aby je nájemník mohl platit vzhledem ke svým důchodům bez újmy uspokojování ostatních nutných potřeb (a to i kulturních) podle svého společenského postavení.“ Zdá se vám to jako z jiného světa? Asi není kapitalismus jako kapitalismus…

Je to totiž všechno jinak. Regulace nájemného, kdy výše nájemného byla stanovena zákonem přesnou částkou, nebo alespoň procentem, o které je možné nájemné zvyšovat, trvala v této republice plných 95 let! Od vydání nařízení ministerstev sociálních věcí a spravedlnosti ze 17. 12. 1918 o nájemném (č. 83/18 Sb.) až do 1.1 2014, kdy začal platit zák. č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník), vždy (s jedinou výjimkou!) o výši nájemného rozhodoval právní přepis a nikoliv majitel domu. Nyní onen „štrasburský soud“ sice přiznal odškodnění majitelům domů, avšak jen za léta 2002 až 2006. Copak se to stalo mezi těmito léty, že právě za tuto dobu, a nikoliv za léta předcházející a následující, se ve Štrasburku rozhodli k tak podivnému kroku?

Odpověď je jednoduchá, ale málokdo jí bude chtít slyšet. V této době totiž nastala ona výjimka, o které píši shora: v té době neexistoval žádný právní předpis, podle kterého by bylo možné nájemné stanovit natož zvyšovat! A proč takový předpis neexistoval? Protože ho zrušil tehdejší Ústavní soud! Svým nálezem č. 231/2000 totiž tento soud zrušil ku dni 31.12 2001 vyhlášku č. 176/93 Sb. podle které se nájemné každoročně pravidelně zvyšovalo a věc byla napravena až zákonem č. 107/2016 Sb., který nově upravil zvyšování nájemného od 1.1 2007. V oněch letech totiž stále platilo ustanovení občanského zákoníku (§ 696 obč. zák.) o tom, že nájemné je možné zvyšovat jen podle zvláštního právního předpisu, ale právě tento právní předpis byl zrušen a jiný neexistoval. To byl vskutku nepřijatelný stav, ale nezavinil jej ani Klaus, ani Rychetský (neměli s rozhodováním ÚS nic společného) a vůbec ne autor tohoto článku. A proč si dovoluji označit štrasburské rozhodnutí jako podivné? Tento soud stanovil, že pronajímatelé mají nárok na nájemné obvyklé a tržní. Ale jaké jiné, než regulované nájemné bylo tehdy obvyklé a jaké nájemné bylo tržní, když žádný trh zde neexistoval?

Nebýt problematického rozhodnutí Ústavního soudu v r. 2000 o žádném odškodnění by se dnes nejednalo. Vím, že věc je složitější a rozhodně ji nechci nemístně zjednodušovat. Nic méně, pro srovnání s rozsudky Nejvyššího soudu Československé republiky citovanými shora, bych zde rád odcitoval rozsudek Nejvyššího soudu (téže?) České republiky z dnešních časů: V rozsudku ze dne 7. 7. 2006, ve věci 26 Cdo 32/2006, tento soud vyslovil: „Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by výše nájemného měla odpovídat sociální situaci nájemce.“ Ptáme-li se po příčinách „blbých nálad“ a pocitu rozvratu společnosti, není jedna z možných příčin také zde?

(autor je zástupcem veřejné ochránkyně práv)