Raději neříkejme fakta abychom nevzbudili negativní stereotypy a hlavně - nediskriminovali

Brnox? Každodenní zkušenost není stereotyp.

Kultivovaný nesouhlas s výsledky letošního hlasování o literární ceně Magnesia Litera vyjádřila v Lidových novinách ze dne 10.4 („ Je to Pyrrhovo vítězství“ ?) ředitelka brněnského Muzea romské kultury Jana Horváthová. Cenou totiž byla poctěna kniha Kateřiny Šedé s názvem Brnox, která popisuje situaci ve známá brněnské lokalitě obývané převážně Romy. Autorka článku tvrdí, že „Romové se většinově bouří proti propagaci stereotypů“, ale přiznává „jediný zjevný pozitivní náboj knihy – vyburcovala potřebou debatu na téma společného soužití“ .
Jsem k tomuto přání velmi skeptický. Pokouším se o tuto „debatu“ třicet let, ale situace je stále horší. Uvedu příklad: v pořadu Politické spektrum na Čt 24 hovoří 16.3 komunální politik z Ostravska o tom, že na obsazení pracovního místa veřejných prací se u zdejšího Úřadu práce přihlásilo 30 zájemců , z toho 28 Romů. Ti všichni si ale přišli jen pro razítko potřebné k čerpání sociálních dávek . A pokud jde o práci prý sdělovali, že pracovat nemohou protože jsou alergičtí na trávu a bolí je záda. Na to se další účastnice debaty, členka liberální politické strany, ohradila, že obdobné skutečnosti by komunální politici a televize vůbec neměli sdělovat neboť to jen vzbuzuje negativní reakce. Obávám se, že takovýto rozhovor je zcela typický pro naše diskuse o diskriminaci nejen Romů, ale o politické korektnosti vůbec. Raději neříkejme fakta, abychom nevzbuzovali negativní reakce, nevzbuzovali negativní stereotypy a hlavně : nediskriminovali !.
Pokud má politik dnes hovořit o problematice Romů zpravidla řekne, že „jde o běh na dlouhou trať“ a že „to“ bude trvat dlouhá léta. Ale to říkáme již dvacet pět let. Při nezměněném způsobu řešení existujících problémů. Stovky vládních i nevládních, ziskových i neziskových institucí a agentur pilně čerpají peníze z různých rozpočtů a vykazují činnost, ale chatrné výsledky. A každý kdo sdělí nějakou obecnou , „komunální “ zkušenost je označen za rasistu, xenofoba, anticiganistu, a kdoví za co ještě: v módě je nyní označení „nahnědlý“ nebo rovnou fašista . Mám s tím osobní zkušenosti. To má ovšem i velmi praktické důsledky. Jakkoliv je správná, do mnoha usnesení vložená snaha vlády ( a předcházejících vlád) o integraci Romů, obávám se, že snaha o politickou korektnost znemožňuje pravdivé popsání toho o jaký problém se ve skutečnosti jedná. A vlastní zkušenost brání velké části občanů tomu, aby praktické kroky vlády pochopili a sledovali je s nadějí na úspěch..
Nevíme si s tímto problémem prostě rady. Na straně jedné máme sledovat „romské školáky“ na straně druhé např. Ivan Langr, náměstek libereckého primátora, nedávno přirovnal vládní metodiku tohoto sledování k „počínání založenému na praktikách nacistické pseudovědy“. Ale pokud máme skutečně – a zcela správně - pomoci chudým Romům nebo romským dětem, kterým se nedostalo výhod inspirativního předškolního rodinného života, které by je připravilo na školní docházku, prostě musíme vědět kolik jich je, kdo a kde jsou. Politická korektnost, úvahy o nacistické pseudovědě, nebo strach ze šíření stereotypů nám nejen nepomohou, ale dokonce vylučují poznání problému .
Vyslovím-li zkušenost mnoha lidí s tím, že Vietnamci jsou pracovití (ať již si pod tím představíme cokoliv), neznamená to přece, že by mezi Vietnamci nebyli lenoši, nebo že by nikdo jiný než Vietnamec pracovitý nebyl. To snad chápe každý. Vyslovím li však, že Romové nechtějí pracovat a vybydlují byty, neznamená to samozřejmě že by všichni Romové se takto chovali nebo že by tak činili pouze Romové. Sděluji jen obecnou zkušenost. Ale to již mnohými chápáno není: dopouštím se tak, podle některých, nejméně diskriminace a šíření negativních stereotypů.
Bez zkušeností však žijí a jednají jen děti. S tím sotva co naděláme. Ale namísto toho aby nás znepokojovalo kde se ta neb ona obecně sdílená zkušenost bere, namísto toho abychom se jí pokoušeli kultivovat, znepokojuje nás , že ji lidé sdílejí. Ale tím jen rozsah celospolečenského nedorozumění, propast mezi elitami a neelitami, mezi politiky a voliči jen dále ( je-li to ještě možné) prohlubujeme. Ale bez řešení příčin takovýchto zkušeností nemůžeme být překvapováni důsledky.
Jana Horváthová má obavu „kdo z politiků se těch uličních sběrů ( míní tím postřehy popsané v knize Brnox, pozn. SK) první uchytí jako laciné zbraně do volebního klání“. Vylučme ji tím, že se o problému budeme bavit, aniž bychom předem mluvili o „propagaci stereotypů“.

publikováno v Lidových novinách 18. 4