Raději neříkáme pravdu jen abychom nediskriminovali, ale lidé mají své vlastní zkušenosti.

Diskriminace, zkušenost a právo volby.
Diskriminace se stala jedním z nejpoužívanějších slov, dalo by se říci dokonce nebezpečně módním slovem . Zdá se, jakoby kde kdo byl diskriminován a také kde kdo diskriminuje. Alespoň by tento dojem mohl nabýt někdo, kdo sleduje sociální sítě, diskuse o politické korektnosti nebo činnost nevládních nebo i vládních organizací a institucí. Těch, které deklarují, že jim ochrana před diskriminací a lidská práva leží na srdci bychom se asi nedopočítali. Diskriminace se pro někoho stává nejen měřítkem hodnot a morálky, vztahů mezi lidmi, ale i determinantem judikatury, a dokonce i ústavnosti.
Vrcholem v tomto „ústavním“ smyslu bylo u nás patrně dosaženo návrhem Okresního soudu v Novém Jičíně, kterým se tento soud v loňském roce dotázal Ústavního soudu, zda diskriminačním není nakonec celý institut manželství. Když o některých poměrech dětí rodičů, kteří žijí v manželském svazku musí rozhodovat soud, zatímco u nesezdaných párů nikoliv. Ústavní soud pak v nálezu Pl. ÚS 36/16 z 21.3. 2017 trpělivě vysvětlil to, co snad chápe téměř každý : o žádnou diskriminaci se nejedná. Rodiče mohou žít ve formalizovaném svazku, který přináší práva. ale také povinnosti, nebo ve svazku volném a je věcí každého jedince jakou možnost partnerského soužití – s vědomím všech důsledků – upřednostňuje. Pokud je však toto zapotřebí vysvětlovat soudci, zdá se, že s diskriminací mají někteří lidé opravdu problém…
Je však opravdu diskriminace reálným problémem obyčejných lidí, žijících svůj obyčejný život ? Snese diskriminace srovnání s takovými problémy jakými je chudoba, prohlubující se sociální rozdíly nebo nedostupnost a nevymahatelnost práva ? Domnívám se, že nikoliv.
Vždy jsem překvapen tím, kolik občanů se domnívá, že náplní práce ombudsmana – veřejného ochránce práv – je ochrana před diskriminací. Není tomu tak. V loňském roce např. obdržel veřejný ochránce práv celkem 8291 podání, z nichž 452 se týkalo diskriminace. Diskriminaci se podařilo prokázat pouze ve 3 případech. Podobně nízký je počet antidiskriminačních žalob u našich soudů. Lidé mají, zjevně docela jiné starosti.
U diskriminace je to totiž podobné jako u jiných zásadních otázek týkajících se celospolečenských problémů: nedokážeme většinové společnosti jejich podstatu srozumitelně vysvětlit. Nedokázali jsme např. občanům sdělit aktuální
problém migrace, totiž rozdíl mezi lidmi prchajícími před válkou a těmi, kteří – stejně legitimně, avšak bez morálního posvěcení - přicházejí do Evropy proto, aby se jim žilo lépe a to zpravidla bez práce, k níž nemají – bez svého zavinění - žádné předpoklady. A stejně tak nedokážeme sdělovat rozdíl mezi skutečnou diskriminací, k níž u nás bezpochyby dochází a nadužívání tohoto pojmu, resp. pouhým viděním světa a veškerého dění „antidiskriminační optikou“ tam, kde se tento pohled dostává do rozporu nejen s realitou, ale i se stavem společnosti, s většinovými názory nebo zkušenostmi občanů. Tato neschopnost je jedním z příčin rozvratu ve společnosti. Tak jako v případě migrace samozvané elity obrazně řečeno „tlučou po hlavě“ neelitní občany výtkami z nedostatku solidarity, lidského porozumění, nebo křesťanské lásky k bližnímu, tak pokud jde o diskriminaci, jsou společnosti adresovány výtky z diskriminování kdekoho kdekým.
Zcela přehlížíme skutečnost, že názory občanů jsou sice jistě ovlivněny např. hromadnými sdělovacími prostředky, ale vycházejí též z vlastního poznání, z denního kontaktu s realitou, jejíž existence politiky nezřídka překvapuje. A je zcela lhostejné zda takovou obecnou zkušenost nazveme předsudkem nebo ji budeme považovat jen za „nežádoucí stereotypy“. Bez zkušeností však žijí a jednají jen děti. Ale namísto toho aby nás znepokojovalo kde se ta neb ona obecně sdílená zkušenost bere, namísto toho abychom se jí pokoušeli kultivovat, znepokojuje nás , že ji lidé sdílejí. Ale tím jen rozsah celospolečenského nedorozumění, propast mezi elitami a neelitami, mezi politiky a voliči jen dále ( je-li to ještě možné) prohlubujeme.
Vyslovím-li zkušenost mnoha lidí s tím, že Vietnamci jsou pracovití (ať již si pod tím představíme cokoliv), neznamená to přece, že by mezi Vietnamci nebyli lenoši, nebo že by nikdo jiný než Vietnamec pracovitý nebyl. To snad chápe každý. Vyslovím li však, že Romové nechtějí pracovat a vybydlují byty, neznamená to samozřejmě že by všichni Romové se takto chovali nebo že by tak činili pouze Romové. Sděluji jen obecnou zkušenost. Plynoucí např. z toho, že mnohé obce těžko shánějí peníze na likvidaci „vybydlených“ domů a otázka kde dnes bydlí ti, kteří tyto byty a domy zničili je kardinální otázkou praktické realizace jakéhokoliv zákona o sociálním bydlení. Ale to již mnohými chápáno není: dopouštím se tak, podle některých, nejméně diskriminace a šíření negativních stereotypů a mohu být označen za rasistu, xenofoba, anticiganistu, a kdoví za co ještě: v módě je nyní označení „nahnědlý“ nebo rovnou fašista. Mám s tím osobní zkušenost…
To má ovšem i velmi praktické důsledky. Jakkoliv je správná, do mnoha usnesení vložená snaha vlády ( a předcházejících vlád) o integraci Romů, obávám se, že snaha o politickou korektnost znemožňuje pravdivé popsání toho o jaký problém se ve skutečnosti jedná. Tak např. na straně jedné máme sledovat „romské školáky“ na straně druhé např. Ivan Langr, náměstek libereckého primátora, nedávno přirovnal vládní metodiku tohoto sledování (uloženého nám EU !) k „po¬čínání založenému na praktikách nacistické pseudo¬vědy“. Ale pokud máme skutečně – a zcela správně - pomoci chudým Romům nebo romským dětem, kterým se nedostalo výhod inspirativního předškolního rodinného života, které by je připravilo na školní docházku, prostě musíme vědět kolik jich je kdo a kde jsou. Politická korektnost, úvahy o nacistické pseudovědě, nebo strach s diskriminace nám nejen nepomohou, ale dokonce vylučují poznání problému .
Zdaleka ovšem, pokud jde o problematiku diskriminace, nejde jen o Romy. Mnozí soudí, že ve jménu strachu před diskriminací je lépe neříkat pravdu ani nedbat na názory odborníků. Slyšíme pak výzvy abychom, nemluvili příliš nejen o ubitých plameňácích v jihlavské zoo abychom nevzbuzovali „ nenávist k Romům“, abychom zařadili všechny děti do předškolních a prvních tříd stejných škol, bez ohledu na to zda mají či nemají - bez vlastní viny - odpovídající a potřebné předpoklady a schopnosti a raději s nimi ani nechodit k zápisu, abychom je nediskriminovali. Vše v důsledku antidiskriminačního vidění světa. Paní V.H, která v diskusi o nařízeném předškolním vzdělávání dětí ( “Hybaj do školy“, Týden č. 21 str. 30) řekne: „ Jsem Romka, ale mezi sprosté cikány své děcko nedám“, projeví větší znalost problematiky inkluze ve vzdělávání než ministryně školství.
Lidé chápou, že, ač jsme si před zákonem rovni, nejsme všichni stejní a nechováme se stejně. Někdo se nám líbí a někdo nikoliv, s někým chceme žít a s někým ne, některé sousedy máme raději a jiné nikoliv. Sotva co je však lidskému životu přirozenější . Ale tvrdit, že pokud někoho nemám rád, nechci s nim žít a nechci jej z různých důvodů za svého souseda, tak tím porušuji zákon, to již tak obecně chápáno není a asi nikdy nebude. Lidé se budou oprávněně ptát : zbývá nám ještě nějaké právo volby ? Nedeterminuje obava před diskriminací naše jednání natolik, že naše (bezpochyby lidské) právo rozhodnout se podle svého prakticky neexistuje ?
Pronajímatel se dopouští diskriminace, pokud si nepřeje uzavřít nájemní smlouvu s rodinou s více dětmi, se seniory vyžadujícími svůj klid a pořádek, nebo s lidmi jiné národnosti. Majitel rekreačního zařízení by se dopustil diskriminace, kdyby hodlal svůj rekreační areál změnit v místo dětských her s tím, že senioři by se zde necítili dobře a naopak: pokud by rodině s dětmi sdělil, že zde chce mít oázu klidu a pokoje pro starší občany, které by hluk a radostné výskání dětí rušilo, mohl by být s diskriminace obviněn. Zaměstnavatel se dopustí diskriminace pokud chce mít na pracovišti skupinu mladých lidí, ale stejně tak i ten který požaduje jen zkušeného, žádnými touhami po novotách neoplývajícího, pracovníka. Opravdu jsou takové volby v rozporu se zájmy společnosti resp. jde o takovou míru diskriminace, kterou musí řešit zákon ? Nejsem o tom přesvědčen. Je individuální volba, která se nikterak nedotýká, lidské důstojnosti, skutečně vždy vedena úmyslem diskriminovat?
Tím se ovšem otázky diskriminace v naší společnosti zdaleka nevyčerpávají. Problematiku náboženské diskriminace máme, obávám se, ještě před sebou. Aktuální problém s muslimskými šátky, který je nyní projednáván soudy, ovšem není nic proti tomu, co nás zde patrně čeká. Jak obstojí údajná, námi hrdě zdůrazňovaná sekularizace školství a laické pojetí státu vedle skutečnosti, že jako státní svátek slavíme Velký pátek, jako připomenutí výrazně křesťanského fenoménu? Jak dlouho bude trvat než ti, kteří posuzují svět pouze antidiskriminační optikou budou požadovat, abychom si též státním svátkem připomněli např. mučednickou smrt al– Hasana a slavili svátek Ašura. A nediskriminovali ty, kteří se slavením křesťanského svátku nechtějí mít nic společného ?
Zatímco „romská otázka“ tak jak ji neřešíme u nás je specifickou „národní “ záležitostí např. problematika diskriminace v posuzování pohlavní identity a rodinného života je dávno otázkou evropskou a to způsobem, který již dotýká antropologických konstant a biologických vazeb člověka. Připomeňme „těhotného člověka“ nebo „toalety pro třetí pohlaví“. Vlajka tibetské, lamaistické despocie, která zrušila otroctví až v roce 1958 a muslimský šátek, nástroj skutečné diskriminace žen, se paradoxně stávají symboly antidiskriminace, svobody a pokroku západoevropského světa…
Po té, co se část levicového politického spektra ztratila schopnost formulovat politické cíle, které by dávaly smysl obyčejným lidem a tedy v podstatě vzdala obhajobu práv většiny občanů a soustředí se na obhajobu skutečných, inklinovaných, nebo jen tušených práv těch, jejichž představy o životě, životní tužby a způsob života bychom sotva mohli nazvat obecně sdílenými se „boj s diskriminací“ stal i politickým faktorem. Se všemi z toho plynoucími důsledky pro akceptace evropské levice i pro stav veřejného mínění a právního povědomí občanů u nás.
Nejen aktivisté, ale především politici s podobným antidiskriminačním viděním světa zřetelně negativně ovlivňují stav veřejného mínění u nás. Urážíme občany a ženeme je do politické náruče těch, kteří tvrdí, že dokáží pojmenovat věci pravým jménem. A předstírají, že - na rozdíl od „systémových“ politických stran a „systémových“ politiků - znají řešení problémů. Často slyšíme, že nálada v dnešní Evropě se podobá třicátým létům minulého století. Možná na tom něco je. Tehdy v sousedním Německu také jedna „nesystémová strana“ tvrdila totéž. Jak to tehdy nakonec dopadlo víme. Jak to dopadne dnes zatím nikoliv...
(publikováno v příloze LN „Česká pozice“ 3.6)