A znovu to „my“ a „oni“.
Milujeme svobodné volby, ale nenávidíme ty, které si zvolíme: tak vypadá u nás přístup většiny lidí ke svobodným volbám.
A znovu to „my“ a „oni“.
Těšíte se na volby ?Proč ? Vždyť přece podle obecného mínění, které ostatně opět nedávno připomenul president republiky, bude zvolena jen podivná skupina „vytlemených darmožroutů“ (abych citoval ze sociální sítě), jejichž práce si váží občané jen o málo vice, než práce uklízeček. Nikde v Evropě není mezi občany autorita zákonodárných sborů příliš vysoká. Ale s tak negativním vztahem k osobám, které si ve svobodných volbách zvolíme jako je tomu u nás se snad jinde nesetkáme. Milujeme svobodné volby, ale nenávidíme ty, které si zvolíme: tak vypadá u nás přístup většiny lidí ke svobodným volbám. Známí vtip o žáčkovi, který ve škole na otázku jaké povolání vykonává jeho otec raději řekne že je pornohercem, neboť rodina se stydí za to, že je ve skutečnosti poslancem, je zcela v souladu s realitou.
Přesto, že Češi jako snad jediný národ mají již od 10. století na stejném místě Evropy „svůj“ stát, nejméně polovinu jeho existence o svých vlastních věcech v něm nerozhodovali. Máme jiný typ dějin něž třeba Poláci nebo Maďaři. Nevzpomínáme na minulé časy říší jimž bychom dominovali, ale spíše si připomínáme masarykovskou demokracii, nebo, přesněji, představu, kterou o ní máme. Přesto však plebejské povědomí, že někdo jiný, kdo nám byl vnucen, řídí náš osud v rozporu s našimi zájmy, nedokázaly ani záblesky demokratických poměrů u nás v tomto a minulém století příliš změnit.
Přesto, že dědové a otcové současných občanů za tento stát bojovali a umírali, necítíme vlastní, osobní odpovědnost za jeho existenci a stále se nemůžeme zbavit představy, že „oni“ vládnoucí jsou bandou škodících, jen o své zájmy se starajících darmošlapů, kteří „nás“ obyčejné lidi „potřebují“ jen v čase voleb. Zájem o politické programy kandidujících jsme nahradili mantrou že všichni kradou a domněnkou, že vytouženou spravedlnost přinesou jen ti noví, kteří tu posledně ještě nebyli..
Málo kde se dichotomie „my „ a „oni“ projevuje tak zjevně jako po volbách do zákonodárných sborů. V sobotu 21. října dojde totiž u 200 občanů k velké proměně jejich sociálního statusu: do té doby oblíbený občan, vážený odborník, se zvolením do Poslanecké sněmovny promění v příslušníka party prospěchářských tlučhubů, kteří ničemu nerozumějí a jen nám škodí. A i uvnitř politický stran nastane tato proměna: dosud vážený, aktivní a oblíbený člen strany se zvolením změní v příslušníka pražské party, který už s námi nemá nic společného, jen si v Praze žije z našich peněz. A proto bude lépe s ním už příště nepočítat. V naprosté většině států je zkušenost v politice považována za výhodu. Jen u nás se vážně navrhovalo aby poslanec mohl být volen jen dvakrát za sebou…
Ani poslanci si své práce neváží. Stydí se za své platy ( snad nejnižší v Evropě) a za své zahraniční cesty (nezbytné k poznání jiných ústavně právních poměrů). Slyším od některých, že vlastně ani imunitu nepotřebují (jakoby ji měli poslanci a ne zákonodárný sbor), a kandidáti na poslance jedné z kandidujících strany již před volbami požadují svoji „snadnou odvolatelnost“ a svoji „hmotnou odpovědnost“. Bez ohledu na to, že nic takového nikde v parlamentních demokraciích neexistuje, podporu si u nás tato myšlenka jistě najde: hlavně že to té bandě osladíme, že ? Takže vzhůru ke svobodným volbám, vzhůru ke svátku demokracie !
LN 10.10
A znovu to „my“ a „oni“.
Těšíte se na volby ?Proč ? Vždyť přece podle obecného mínění, které ostatně opět nedávno připomenul president republiky, bude zvolena jen podivná skupina „vytlemených darmožroutů“ (abych citoval ze sociální sítě), jejichž práce si váží občané jen o málo vice, než práce uklízeček. Nikde v Evropě není mezi občany autorita zákonodárných sborů příliš vysoká. Ale s tak negativním vztahem k osobám, které si ve svobodných volbách zvolíme jako je tomu u nás se snad jinde nesetkáme. Milujeme svobodné volby, ale nenávidíme ty, které si zvolíme: tak vypadá u nás přístup většiny lidí ke svobodným volbám. Známí vtip o žáčkovi, který ve škole na otázku jaké povolání vykonává jeho otec raději řekne že je pornohercem, neboť rodina se stydí za to, že je ve skutečnosti poslancem, je zcela v souladu s realitou.
Přesto, že Češi jako snad jediný národ mají již od 10. století na stejném místě Evropy „svůj“ stát, nejméně polovinu jeho existence o svých vlastních věcech v něm nerozhodovali. Máme jiný typ dějin něž třeba Poláci nebo Maďaři. Nevzpomínáme na minulé časy říší jimž bychom dominovali, ale spíše si připomínáme masarykovskou demokracii, nebo, přesněji, představu, kterou o ní máme. Přesto však plebejské povědomí, že někdo jiný, kdo nám byl vnucen, řídí náš osud v rozporu s našimi zájmy, nedokázaly ani záblesky demokratických poměrů u nás v tomto a minulém století příliš změnit.
Přesto, že dědové a otcové současných občanů za tento stát bojovali a umírali, necítíme vlastní, osobní odpovědnost za jeho existenci a stále se nemůžeme zbavit představy, že „oni“ vládnoucí jsou bandou škodících, jen o své zájmy se starajících darmošlapů, kteří „nás“ obyčejné lidi „potřebují“ jen v čase voleb. Zájem o politické programy kandidujících jsme nahradili mantrou že všichni kradou a domněnkou, že vytouženou spravedlnost přinesou jen ti noví, kteří tu posledně ještě nebyli..
Málo kde se dichotomie „my „ a „oni“ projevuje tak zjevně jako po volbách do zákonodárných sborů. V sobotu 21. října dojde totiž u 200 občanů k velké proměně jejich sociálního statusu: do té doby oblíbený občan, vážený odborník, se zvolením do Poslanecké sněmovny promění v příslušníka party prospěchářských tlučhubů, kteří ničemu nerozumějí a jen nám škodí. A i uvnitř politický stran nastane tato proměna: dosud vážený, aktivní a oblíbený člen strany se zvolením změní v příslušníka pražské party, který už s námi nemá nic společného, jen si v Praze žije z našich peněz. A proto bude lépe s ním už příště nepočítat. V naprosté většině států je zkušenost v politice považována za výhodu. Jen u nás se vážně navrhovalo aby poslanec mohl být volen jen dvakrát za sebou…
Ani poslanci si své práce neváží. Stydí se za své platy ( snad nejnižší v Evropě) a za své zahraniční cesty (nezbytné k poznání jiných ústavně právních poměrů). Slyším od některých, že vlastně ani imunitu nepotřebují (jakoby ji měli poslanci a ne zákonodárný sbor), a kandidáti na poslance jedné z kandidujících strany již před volbami požadují svoji „snadnou odvolatelnost“ a svoji „hmotnou odpovědnost“. Bez ohledu na to, že nic takového nikde v parlamentních demokraciích neexistuje, podporu si u nás tato myšlenka jistě najde: hlavně že to té bandě osladíme, že ? Takže vzhůru ke svobodným volbám, vzhůru ke svátku demokracie !
LN 10.10