Podivné rozhodnutí soudů
Avšak na straně druhé snaha o využívání kulis a rekvizit odjinud, snaha o změnu obsahu termínů používaných pro vztahy mezi mužem a ženou (svatba, rodiče, otec matka), kterým lidé rozumějí po staletí, je pro mnohé obtížně akceptovatelná a vede jen k nepochopení a nedorozumění. Pokud se však do vytváření těchto stínoher zapojuje stále častěji i moc soudní nebo i zákonodárná je čas k zamyšlení se nad stavem lidských práv.
Podivné rozhodnutí soudů
Většina z nás snad již chápe, že homosexuální páry mohou dobře vychovat dítě, jistě lépe než by se tak stalo v jakémkoliv ústavu. Stejně tak většina občanů rozumí tomu, že homosexuální páry si přejí, aby jejich soužití bylo považováno za nejen právoplatné ale i respektované a úctyhodné soužití dvou osob nadaných nezadatelnými právy na hledání svého štěstí. Avšak na straně druhé snaha o využívání kulis a rekvizit odjinud, snaha o změnu obsahu termínů používaných pro vztahy mezi mužem a ženou (svatba, rodiče, otec matka), kterým lidé rozumějí po staletí, je pro mnohé obtížně akceptovatelná a vede jen k nepochopení a nedorozumění. Pokud se však do vytváření těchto stínoher zapojuje stále častěji i moc soudní nebo i zákonodárná je čas k zamyšlení se nad stavem lidských práv.
V našem civilizačním okruhu máme za to, že všichni lidé jsou nadáni nezcizitelnými právy.. Ale zdá se, že pochopit a respektovat rozdíl mezi právem a možností jeho praktické realizace je jedním z problémů současné lidské společnosti. Lidé jsou si rovni, ale nejsou stejní a rovnost v právech není rovnost ve schopnostech nebo reálných možnostech, daných např. antropologickými konstanty člověka.
Náš Nejvyšší soud, veden právním názorem jednoho ze senátu Ústavního soudu, rozhodl dne 24.4.2018 ve věci 28 Ncu 23/2018, že i v české matrice musí být zapsání dva muži z americko- českého páru jako „rodiče“ dítěte, které se narodilo tak, že jeden z mužů poskytl své sperma ženě, která, jako jakási individuální množírna, dítě přivedla na svět. Který z těchto dvou mužů to byl, ani kdo byla ona „nositelka plodu“, nebude z dokladů patrno. Oba soudy se tak rozhodly respektovat i u nás právní stav, založený rozhodnutím kalifornského soudu a to přesto, že v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud výslovně konstatuje, že něco takového u nás není možné, neboť podle našeho práva „ rodičovství dvou osob stejného pohlaví, je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte chráněným čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte“. Proč by však na matričním úřadě v Čechách muselo být dítě zapsáno stejně jako v Kalifornii – když jde v Čechách o nezákonný stav – z odůvodnění neplyne, zejména když další věta z odůvodnění rozhodnutí…“ musí být respektovány právní záruky, které chrání vztahy dítěte a jeho rodiče“ by svědčila spíše proti tomu…
Obávám se, že se tím justice vydává na nebezpečnou cestu a to hned z několika důvodů. Především z důvodů formálních: stav kdy na území státu pro různé lidi platila různá práva je středověkým principem, kdy si lidé „nosili své právo sebou“, což opakovat v moderním právním státě je sotva možné. Jednalo by se jistě ale jen o formální námitku, kdyby tento právní stav nevedl k námitce: když oni, proč ne my? Pokud nejvyšší soudy uznávají tento právní stav za možný pro americko-český pár, proč ne pro česko-český? Tím se ovšem akceptace platného právního řádu stává nejistou…
Za závažnější považuji ovšem námitku věcnou. Tímto rozsudkem je vytvářen stav rodičovské právo jedné osoby (matky - nositelky plodu) je zcela ignorováno a rodičovské právo druhé osoby (otce) je „přeneseno“ na dvě osoby. Nejde zde o nahrazení jednoho z rodičů, o řešení nějaké „havárie“ v lidských vztazích, nejde o řešení stavu, kdy jednomu z rodičů jeho právo zaniklo. Jistě že existuje právo těšit se z výchovy svého dítěte. Ale existují nejen sobecká práva zájemců, , ale i práva dítěte. V citovaném rozhodnutí jde o vytváření jen pseudoprávní „ reality“, která slouží pouze k zastření skutečného stavu věci, když nejen dítěti, ale celé společnosti bude předstíráno, že dvojice zapsaných mužů jsou rodiče, ačkoliv to u jedné z nich je pojmově vyloučeno a druhá osoba to zatajuje. Mám vážnou pochybnost, zda toto je právo, jak jsme tomuto pojmu dosud rozuměli.
V případě rozchodu obou pánů – to jistě nelze vyloučit – dojde v případě sporu o dítě k pozoruhodné argumentaci, která je u heterosexuálních párů vyloučena: jeden z pánů bude tvrdit, že on je „oba rodiče“ a ten druhý je cizí člověk. Divný svět…
Jde však o širší problém. V zemích euroamerické civilizace je podobnými rozhodnutími, odvolávajícími se na „lidská práva“, vytvářen složitý "právní" stav, kterému je nejen obtížně rozuměno, ale jehož většinová akceptace je velmi sporná. Právní stav, který je jen jakousi kulisou pro snad možná lidsky pochopitelné snahy jedinců, ale vytvářející dojem, že konvence a jistoty přestávají platit a že ve společnosti je čím dál méně obecného porozumění. .
LN 6.6
Podivné rozhodnutí soudů
Většina z nás snad již chápe, že homosexuální páry mohou dobře vychovat dítě, jistě lépe než by se tak stalo v jakémkoliv ústavu. Stejně tak většina občanů rozumí tomu, že homosexuální páry si přejí, aby jejich soužití bylo považováno za nejen právoplatné ale i respektované a úctyhodné soužití dvou osob nadaných nezadatelnými právy na hledání svého štěstí. Avšak na straně druhé snaha o využívání kulis a rekvizit odjinud, snaha o změnu obsahu termínů používaných pro vztahy mezi mužem a ženou (svatba, rodiče, otec matka), kterým lidé rozumějí po staletí, je pro mnohé obtížně akceptovatelná a vede jen k nepochopení a nedorozumění. Pokud se však do vytváření těchto stínoher zapojuje stále častěji i moc soudní nebo i zákonodárná je čas k zamyšlení se nad stavem lidských práv.
V našem civilizačním okruhu máme za to, že všichni lidé jsou nadáni nezcizitelnými právy.. Ale zdá se, že pochopit a respektovat rozdíl mezi právem a možností jeho praktické realizace je jedním z problémů současné lidské společnosti. Lidé jsou si rovni, ale nejsou stejní a rovnost v právech není rovnost ve schopnostech nebo reálných možnostech, daných např. antropologickými konstanty člověka.
Náš Nejvyšší soud, veden právním názorem jednoho ze senátu Ústavního soudu, rozhodl dne 24.4.2018 ve věci 28 Ncu 23/2018, že i v české matrice musí být zapsání dva muži z americko- českého páru jako „rodiče“ dítěte, které se narodilo tak, že jeden z mužů poskytl své sperma ženě, která, jako jakási individuální množírna, dítě přivedla na svět. Který z těchto dvou mužů to byl, ani kdo byla ona „nositelka plodu“, nebude z dokladů patrno. Oba soudy se tak rozhodly respektovat i u nás právní stav, založený rozhodnutím kalifornského soudu a to přesto, že v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud výslovně konstatuje, že něco takového u nás není možné, neboť podle našeho práva „ rodičovství dvou osob stejného pohlaví, je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte chráněným čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte“. Proč by však na matričním úřadě v Čechách muselo být dítě zapsáno stejně jako v Kalifornii – když jde v Čechách o nezákonný stav – z odůvodnění neplyne, zejména když další věta z odůvodnění rozhodnutí…“ musí být respektovány právní záruky, které chrání vztahy dítěte a jeho rodiče“ by svědčila spíše proti tomu…
Obávám se, že se tím justice vydává na nebezpečnou cestu a to hned z několika důvodů. Především z důvodů formálních: stav kdy na území státu pro různé lidi platila různá práva je středověkým principem, kdy si lidé „nosili své právo sebou“, což opakovat v moderním právním státě je sotva možné. Jednalo by se jistě ale jen o formální námitku, kdyby tento právní stav nevedl k námitce: když oni, proč ne my? Pokud nejvyšší soudy uznávají tento právní stav za možný pro americko-český pár, proč ne pro česko-český? Tím se ovšem akceptace platného právního řádu stává nejistou…
Za závažnější považuji ovšem námitku věcnou. Tímto rozsudkem je vytvářen stav rodičovské právo jedné osoby (matky - nositelky plodu) je zcela ignorováno a rodičovské právo druhé osoby (otce) je „přeneseno“ na dvě osoby. Nejde zde o nahrazení jednoho z rodičů, o řešení nějaké „havárie“ v lidských vztazích, nejde o řešení stavu, kdy jednomu z rodičů jeho právo zaniklo. Jistě že existuje právo těšit se z výchovy svého dítěte. Ale existují nejen sobecká práva zájemců, , ale i práva dítěte. V citovaném rozhodnutí jde o vytváření jen pseudoprávní „ reality“, která slouží pouze k zastření skutečného stavu věci, když nejen dítěti, ale celé společnosti bude předstíráno, že dvojice zapsaných mužů jsou rodiče, ačkoliv to u jedné z nich je pojmově vyloučeno a druhá osoba to zatajuje. Mám vážnou pochybnost, zda toto je právo, jak jsme tomuto pojmu dosud rozuměli.
V případě rozchodu obou pánů – to jistě nelze vyloučit – dojde v případě sporu o dítě k pozoruhodné argumentaci, která je u heterosexuálních párů vyloučena: jeden z pánů bude tvrdit, že on je „oba rodiče“ a ten druhý je cizí člověk. Divný svět…
Jde však o širší problém. V zemích euroamerické civilizace je podobnými rozhodnutími, odvolávajícími se na „lidská práva“, vytvářen složitý "právní" stav, kterému je nejen obtížně rozuměno, ale jehož většinová akceptace je velmi sporná. Právní stav, který je jen jakousi kulisou pro snad možná lidsky pochopitelné snahy jedinců, ale vytvářející dojem, že konvence a jistoty přestávají platit a že ve společnosti je čím dál méně obecného porozumění. .
LN 6.6