Kompromisní návrh Patrika Nachera mohl mnohému napomoci…

K „odhalení“ vyzval své kolegy a kolegyně poslanec Patrik Nacher (P. Nacher: „Manželství homosexuálů- nechť se poslanci odhalí“, Právo 29.3) v článku, ve kterém zdůvodňuje, proč nakonec nepodal kompromisní návrh na novelu občanského zákoníku, která se týká manželství osob stejného pohlaví. Jeho návrh obsahující v podstatě řešení tohoto problému zásadou „práva ano, manželství“ prý neuspokojil ani jednu z nesvářených stran a oním „odhalením“ myslí autor rozhodnutí se pro jeden z předložených návrhů bez snahy o hledání kompromisu.

Chápu ho a zároveň toho lituji. Chápu proto, že projednávání obou návrhů (manželství pro všechny anebo ústavní zakotvení manželství jen jako svazku muže a ženy) je již dnes zatíženo hlučnou pseudoargumentací a emocemi tak, jakoby se jednalo o nějaký zásadní problém realizace lidských práv a ne o problém, který – jak konečně ukazují dosavadní zkušenosti se stejně hlučně požadovaným zákonem o registrovaném partnerství, - se nakonec v praxi dotkne jen několika stovek osob. A rozhodně se tedy nejedná o odstranění nějaké masivní a nežádoucí diskriminace.

A lituji proto, že z diskuse se vytrácí její skutečný smysl. Problém s uzákoněním „manželství“ homosexuálních párů není, jak se mnozí domnívají, otázkou „lidskoprávní“, ale výhradně pouze otázkou právní. Manželství totiž není jedinou formou soužití osob a není jedinou právní normou, která takové soužití upravuje. Samotné soužití osob se totiž obejde bez zkoumání sexuologických náležitostí a dokonce se obejde i bez podřízení se jakékoliv právní normě. Prostě platí, že občané mohou svobodně žít s kýmkoliv a stejně svobodně si mohou upravit svůj vzájemný právní vztah. Mohou žít spolu, dědit po sobě, mít společný majetek, vychovávat děti své i cizí. A dokonce ani nemusí žít v páru.

Párové soužití se ale vyžaduje jen u „manželství“, což zatím není nic jiného, něž právní název pro speciální formu vztahů muže a ženy, tedy takového páru, který po vzájemné interakci může zplodit a vychovávat dítě, i když tak nutně nemusí činit.

Než se rozhodneme tento právní termín, jehož obsah je po staletí srozumitelný i těm, kteří se jinak právem nezabývají, použít i na něco zcela jiného, totiž na zcela jiné soužití jiných osob, měli bychom zvážit, zda bude i nadále právo srozumitelné a zda bude zcela zřejmé co je třeba si pod jeho jednotlivými instituty představovat. A nebo, zda právní terminologie bude v této věci bezobsažná, manželství bude znamenat soužití kdekoho s kýmkoliv, a budeme tak přispívat k již dnes značné nesrozumitelnosti platného práva. Nejde o emoční - lidský - pohled, kterým je dnešní diskuse o tomto problému ve společnosti zatížena, ale o zcela racionální požadavek na předvídatelné a srozumitelné právo. Kompromisní návrh Patrika Nachera mohl mnohému napomoci…

Právo 4.5.