Nejsem si totiž jist, zda i přes všechnu oprávněnost ochrany těch, kteří mohou být předmětem diskriminace, dokážeme odlišit diskriminační chování od práva občana na svobodnou volbu jeho vlastních preferencí.

Zlákalo vás jarní sluníčko a chcete si posedět v zahradní restauraci i s dětmi, ale tak, aby je neokřikoval vedle sedící senior kdykoliv hlasitěji promluví? Nebo si chcete v klidu popovídat s přáteli a vypít kávu aniž, byste museli překřikovat výskání dětí od vedlejšího stolu a číšník nemusel opatrně překračovat hrající si robátka? V Čechách těžká volba. Takovéto touhy se u nás totiž považují za diskriminaci.

Zamýšlím se nad tím proto, že 23. dubna jsme si připomněli, že před deseti lety byl přijat zák. č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon. Jeho přijetí nebylo tenkrát jednoduché a s jeho aplikací se v praxi potýkáme dodnes. Nejsem si totiž jist, zda i přes všechnu oprávněnost ochrany těch, kteří mohou být předmětem diskriminace, dokážeme odlišit diskriminační chování od práva občana na svobodnou volbu jeho vlastních preferencí.

Jeden příklad: zatímco v jiných evropských zemích jsou některé hotely a restaurace označována nálepkou „Adults only“, nebo naopak označením „Family friendly“ u nás by taková označení byla považována za porušení nejen antidiskriminačního zákona, ale dokonce i zákona o ochraně spotřebitele. Náš Nejvyšší správní soud totiž v rozhodnutí z 30. 10. 2014 ve věci 4 As 1/20 vyslovil, že „obecný zákaz vstupu dětí do provozovny restaurace, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním cílem, představuje diskriminaci ve smyslu § 6 zákona 634/1992 Sb. ochraně spotřebitele. Za ospravedlnitelný důvod pro zákaz vstupu dětí do restaurace ovšem nelze považovat provozovatelem toliko v obecné rovině deklarované zaměření na určitý druh klientely.“ Kladu si otázku proč tomu tak je, když mezinárodní dohody, ze kterých vychází i naše právní úprava diskriminace a spotřebitelského chování jsou v Evropě všude stejné.

A kdo je vlastně diskriminován: dítě zákazem vstupu do jakékoliv restaurace, majitel, který si nesmí vyhradit svůj podnik pro určitou klientelu, občan, který hledá místo kde se cítí dobře a bezpečně? Nesrovnávejme nesrovnatelné. Všeovládající přítomnost malých dětí a jimi vytvářený hluk např. v restauraci související s fun parkem Žirafa v Praze nebo Ostravě, tedy v zařízení určené dětem, by jistě jinde nebyla trpěna a přitom jde zcela zjevně o zařízení pro „určitý druh klientely“. Proč by tomu jinde nemohlo být naopak, aniž bychom věc poměřovaly diskriminací a právy spotřebitele?

Ale zdaleka zde nejde jen o přístup do restaurací. Podle shora uvedeného zákona o ochraně spotřebitele dala Česká obchodní inspekce příkazem ze dne 27. 2. 2019 desetitisícovou pokutu městu Duchcov, neboť to se prý dopustilo diskriminace tím, že na koupališti, které obec vybudovala z vlastních finančních prostředků, poskytovala slevu na vstupném občanům, kteří v obci mají trvalý pobyt. Co je špatného na tom, když obec zvýhodní své vlastní občany, pochopí asi málokdo…

Zdá se mi, že při úvahách o diskriminaci zapomínáme na dvě zásadní skutečnosti. Především to, že cílem takovýchto právních úprav není napravit „nesprávné“ myšlení, ale hlavně zabránit tomu, aby veřejný prostor nebyl toxikován projevy nenávisti nebo rasismu. Zabránit diskriminování v myšlení a představách nemůžeme. Nemůžeme zabránit tomu, aby se občan považoval za nacistu, ba dokonce má právo se za takového považovat. Ale nosit proto hákový kříž na veřejnosti mu rozhodně nebude umožněno. Občan může nenávidět Židy, ale „ozdobit“ svůj dům nápisem „Židům vstup zakázán“ prostě nesmí.

Zdá se také, že nedosti chápeme rozdíl, mezi rozhodnutím občana a rozhodováním veřejné moci, nebo státu. Na rozdíl od státu nemá občan povinnost přistupovat ke všem stejně a za diskriminaci nelze považovat jakékoliv odlišování nebo svobodnou volbu. Obě tyto skutečnosti jsou dobře patrné v problematice bydlení. Ministerstvo vnitra žádá, aby Strakonice změnily vyhlášku z května minulého roku, neboť ta prý je diskriminační, pokud je v ní uvedeno, že obec nepřidělí obecní byt neplatiči nájemného nebo tomu kdo má již jiný byt. Jiný starosta mi k tomu řekl: „Když se to ministerstvu nelíbí, tak to do vyhlášky nedáme, ale když je někdo neplatič tam mu byt prostě nepřidělíme."

Mám za to, že deset let, které uplynuly od přijetí antidiskriminačního zákona je příležitostí nejen k „oslavám “, ale i k úvahám, zda představy občanů nejsou občas přece jen jiné než představy zákonodárců…

LN 23.4.