Diskriminovat nesmí veřejná moc, ale svobodné rozhodování občana o svých věcech bychom měli umět odlišit od diskriminace lépe, než se nám zatím to daří…

„Judikatura je trochu jako rubání štoly. Nejdříve se vyrube hrubá štola a tím se vytvoří prostor pro následné dočišťování. Tento nález je hrubá štola…“ říká v rozhovoru pro sobotní Lidové noviny („ Vyrubali jsme štolu. Soudy jí začistí“, LN 18.5) odvolávaje se na svůj ostravský původ, ústavní soudce Vojtěch Šimíček. A má na mysli nedávný nález Ústavního soudu ohledně hotelu, který odmítal ubytovat ruské turisty, pokud písemně neodsoudí okupaci Krymu. A vracet se k tomuto nálezu je bezpochyby užitečné.

I po tomto rozhovoru zůstává však neotřesena hlavní námitka ohledně důvodů uvedených v tomto nálezu: na několika místech je zmíněna a zjevně preferována „svoboda projevu“ podnikatel. Ale pokud jde o práva a povinnosti týkající se lidských práv, k nimž bezpochyby patří i právo nebýt diskriminován, nesmí mít postavení člověka žádný význam. Jde a musí jít o občany a jejich rovnost. Copak ve svobodě projevu mohou mít podnikatelé jiné postavení než ostatní občané?
Již dříve jsem kritizoval zcela nevhodné a nepřípadné historické paralely, kterými je nález zdůvodňován (např. prý oprávněnou nechuť k „extremistickým“ stranám založených např. v Hospodě „U kaštanu“), a od takových se neoprostil ani tento rozhovor. „Jako Češi máme k Rusku jiný vztah než státy, které touto zemí nebyly okupovány“ konstatuje se soudcem rozmlouvající redaktorka a soudce odpovídá: „ O to jsou pochopitelnější emoce, které byly v tomto případě zjevné.“ Nechce se mi věřit vlastním očím: neokupovali nás Němci mnohem častěji a brutálněji než Rusové, ale k německým turistům by takovýto postup byl považován za čiré bláznovství. Část našich předků soudila, že dobře u nás bude „až se kozácký kůň napije vody z Vltavy“, mnozí dnes považují Rusy za zachránce a osvoboditele a mnozí okupanty kdykoliv, v r. 1968 i 1945. Ale co to má všechno společného s právem? Opravdu mají takové historické a osobní reminiscence určovat rozsah práv kohokoliv, byť s poukazem na „emoce“?

Zmínky o emocích, svévolné diskriminaci nebo nenávistích je v nálezu i v rozhovoru celá řada. Nějak mi to ale nejde dohromady s požadavkem na hodnotové a racionální posuzování věci, který je zde jinak preferován. Jakoby nestačilo, že nám tato privátní psychologie, tolik závislá na náladě a osobním rozpoložení člověka, zamořuje prostor pro politické uvažování, kde se to „fašisty“ a všelikou „nenávistí“ jen hemží. V právu proto nevidím žádný důvod, již také proto, že takováto závislost takřka znemožňuje předvídatelnost práva, nehledě již na jeho obecném porozumění.

Tím, co bylo zde dosud uvedeno nemá být v žádném případě řečeno, že předmětný nález je možné odmítnout a už vůbec ne tak jednoznačným, často vulgárním způsobem, jak se to děje třeba na sociálních sítích. Naprostou pravdu má V. Šimíček, pokud říká: „Respektujeme, že diskriminace je nepřípustná, ale to co v reálu diskriminace je, vůbec není černé nebo bílé… při zkoumání co je a co není diskriminace, nelze vystačit s prvoplánovým, často až ideologickým náhledem…“ Neboť přesně to, co se dnes velmi často děje. O nějakém „vyrubání štoly“ – tedy hornického díla umožňujícího těžbu nepříliš hluboko - nemůže být řeč. Ale bezpochyby byl tímto nálezem vytvořen pořádný zásek do monolitu zvaného „antidiskriminace“. Diskuse, jejímž rozsahem byl Vojtěch Šimíček překvapen a o jejíž potřebě nepochybuje, musí být vedena ne o zvláštních právech podnikatelů nebo o historických reminiscencích nebo emocích, ale o tom, zda a pokud ano do jaké míry je ve svobodné společnosti únosný postup zákonodárce, který neodlišil posuzování diskriminace ve veřejném a v soukromém právu ač se zcela zjevně musí jednat o zcela nesouměřitelné oblasti. Diskriminovat nesmí veřejná moc, ale svobodné rozhodování občana o svých věcech bychom měli umět odlišit od diskriminace lépe, než se nám zatím to daří…
LN 23. 5