Lék na zajizvení ran, kterých se nám dostává, zdá se mi však být v zatím nedohlednu….



V budoucím čase nás čeká veliký úkol, pro něhož splněné můžeme mnohé učinit už dnes. Tímto úkolem bude postarat se o to, aby rány, které jsme dosud utrpěli a které ještě utrpíme, se staly jen jizvami na našem „občansko -ekonomicko – společenském těle“ a nikoliv krvácejícími ranami, které budeme muset léčit po dlouhý čas.
Již dnes dopadají na nás rány z obav o budoucí uspořádání světa a společnosti. Ztrácíme důvěru v dříve zaručený, nebo alespoň udržitelný rozvoj společnosti, ne-li samotného státu. Obáváme se o to, zda něco takového bude vůbec možné a pokud ano za jakou cenu a za jak dlouho. A jaké úsilí bude muset stát a vůbec my všichni vydat a jaké jizvy na našem společném „těle“ to způsobí. Spoléháme na pomoc státu a jistě bude pomoženo mnohým Ale jistě nikoliv všem tak, aby všichni byli přesvědčeni, že jsem dostáli spravedlnosti a obecně pociťovaného pojmu lidskosti. Jak dlouho tato rána dlouho krvácet?

Z lepších časů nám překvapivě i do dnešních zůstala snadno předvídatelná opozice, kdy zemanovské „všichni k pumpám“ z devadesátých let je zapomenuto a nahrazeno až komickým zpochybňováním všeho a všech. Již dříve existující vážné pochybnosti o jednotě společnosti a srozumění alespoň na základních postulátech společné věci se v dnešních špatných časech jen prohloubily. A jak se nám budou, s naší dnešní zkušeností, v budoucnu poslouchat hlubokomyslné úvahy o „hranách Ústavy“, neústavnosti nebo nezákonnosti toho nebo onoho kroku vlády? Za situace nejen zákonného, ale i obecně lidmi vnímaného zcela mimořádného a výjimečného stavu? Ve kterém se jen prohloubilo povědomí o bezvýznamnosti toho, co mnozí dosud považovali za své výsostné „právo“. Aniž by bylo bráno v úvahu, že jakékoliv právo má smysl, jen pokud je člověk naživu.

Představa mnohých o diskriminace vlastní existence bude jen posílena. Zejména těch, kteří čekají, že se někdo bez jejich vlastního přičinění postará. Ne že by takoví nebyli mezi námi i v dobrých časech, ala v časech nedobrých se snadněji zapomíná na potřebnou míru vlastního přičinění a příčina strastí se v davu snadněji hledá jinde.
Dnešní srdíčka na některých vietnamských prodejnách signalizující, že jejich majitelé a provozovatelé podávají pití a jídlo zdarma členům záchranných sborů, budou naopak v budoucnu snáze „léčit“ stále nám stigmatizované „jizvy“ českého rasismu, které nám stále znovu a znovu, za pomoci „zahraničních pozorovatelů“ kde kdo snaží způsobovat. Snadněji se nám budou tato tvrzení odmítat a tím diskutabilnější bude existence těch desítek agentur, vládních a jiných institucí „starajících“ se o začleňování a integraci těch, kteří o to, jak nám stále dávají najevo, ani moc nestojí…

Zjevně se prohloubí míra nerovnosti v odpovědnosti a plnění povinností, natož pak v občanských cnostech. Co s myšlením těch, kteří jsou přesvědčeni, že si mohou dělat, co je napadne, když se jim daří kde koho podplatí nebo zastraší a denně vyhrávají nad státní byrokracií nesměle hájící veřejný zájem? Co s těmi, kteří jsou
přesvědčeni, že ty „socky“ jim nemají co zakazovat vycestování nejen na prostou „lyžovačku“ do Itálie, ale tím spíše do letních luxusních středisek zábavy? S těmi, kteří již dnes, zatím nesměle, tvrdí, že „estébácká“ vláda nemá co mluvit do jejich představ o svobodě? Nestanou se tito trvalou krvácející ublíženeckou ranou na státním životě? Zdůrazňováním svých soukromých představ? Lék na zajizvení ran, kterých se nám dostává, zdá se mi však být v zatím nedohlednu….

Právo 23.3