Krajské a senátní volby jsou za námi a já jsem velmi rád, že se hlavním tématem předvolební kampaně nestaly takzvané církevní restituce. Naštěstí. Větší část historických církevních majetků totiž byla navrácena původním majitelům a římskokatolická církev činí první kroky na cestě k samostatnému hospodaření, tedy k odluce církve od státu. Pouze malé procento komplikovaných případů řeší soudy, a je to tak správné. Přesto se toto téma dostává na pořad posledních dní a také na program nejbližšího zasedání poslanecké sněmovny.

Rád bych zde ušetřil námahu těm politikům, kteří se rozhodli restituční kartu opět vytáhnout. Dovolím si shrnout podstatu procesu, na jehož konci budou české církve a náboženské společnosti fungovat samostatně a nezávisle na státu: Občané nebudou muset přispívat na jejich provoz ani korunu. A naopak církve budou moci v souladu se svým posláním rozšířit své aktivity zejména na poli péče o potřebné, ve vzdělávání a zdravotnictví. Tedy v oblastech, ve kterých to od nich společnost očekává.

Musím zde připomenout, že církevní restituce jsou dosti nepřesný termín. Spíše bychom měli mluvit o částečném majetkovém narovnání, neboť vydání majetku, které má určité znaky restituce, je jen částí tohoto procesu odluky církví od státu. Řídíme se zákonem 428/2012 Sb. Ten je přes všechny nedokonalosti, které s sebou nese lidské dílo, nejlepším možným řešením upravujícím tento proces.

Zmíněný legislativní nástroj vede k ekonomické nezávislosti i spolupráci církví a společnosti tam, kde to obě strany potřebují a považují za užitečné. Starost odpadne všem a stát navíc prokazatelně ušetří. Restituce nelze vnímat jako veliký přesun majetku i peněz mimo státní vlastnictví. Společnost totiž nebude mít nadále dojem, že platí něco, na čem se jako celek neshodne. Stát přitom netratí, neboť je jasné, že se církve budou muset hodně ohánět, aby zabezpečily svůj provoz a udržitelné hospodaření. Ze své činnosti navíc budou každoročně do státního rozpočtu platit nezanedbatelné daně a odvody za zaměstnance, jak činí již teď.

Majetkové vyrovnání sleduje dva základní cíle. Tím prvním je vyrovnání se s křivdami minulosti tak, aby se pokud možno nenapáchaly křivdy další. Druhý směřuje do budoucnosti, kdy se církve a náboženské společnosti postupně vyvážou z ekonomického svazku se státem a jeho složkami.

K uvedeným cílům dojdeme třemi cestami. Těmi jsou naturální restituce, finanční náhrada a příspěvek na provoz církví, který se postupně snižuje.

1. Naturální restituce řeší patovou situaci mnoha let, která působila problémy jak obcím a soukromým osobám, tak i církvím. Na prvním místě je snaha o to, aby nedocházelo k novým křivdám vůči těm, kteří legálně nabyli komunisty zestátněný majetek. Proto je vyrovnání pouze částečné.
2. Finanční náhrada se vyplácí za ten historický církevní majetek, který nelze z různých důvodů v dnešní době vydat. A to proto, že se zpravidla nachází uvnitř obcí či měst a má zároveň daleko větší hodnotu. Takto vyplácené finanční prostředky jsou zdrojem pro vytvoření nezbytného stabilního zázemí pro nezávislé fungování církví. Tento proces potrvá ještě téměř 30 let a je to tedy cesta pro několik generací. Některé výsledky jsou nicméně vidět již dnes.
3. Postupně klesající příspěvek státu na zajištění chodu církví slouží k tomu, aby se v průběhu následujících let postavily na vlastní nohy a aby přitom nebylo ohroženo jejich základní fungování. Rád bych připomněl, že církve patří mezi největší zaměstnavatele v naší zemi a za své zaměstnance řádně odvádí zdravotní a sociální pojištění. Příspěvek se snižuje každoročně o pět procent a za 14 let, tedy již v roce 2030, stát nebude touto formou dávat ani korunu.

Tolik tedy k současnému a budoucímu hospodaření církví a náboženských společností. I my, věřící, jsme občany této země, podílíme se jako kdokoli jiný na chodu tohoto státu a máme vůči společnosti zákonná práva a samozřejmě i povinnosti, ke kterým se plně hlásíme.