Zítra opět zažijeme Štědrý večer a po něm dva vánoční svátky. Těšíme se na dny pohody, vzájemného obdarovávání, pozornosti jednoho k druhému i na všechny ty dobroty, které na nás na vánočním stole čekají. A k tomu všemu jedna pohádka za druhou či vánoční koledy a hudba vůbec. Možná se někdy ptáme sami sebe: Proč to všechno?

Jsem přesvědčen, že všechna krása Vánoc je pokusem o vyjádření nebo zhmotnění ještě větší krásy a radosti. Ano, Vánoce – Weihnachten – požehnané noci máme proto, abychom si připomenuli něco, co je pro člověka bytostně důležité. Bůh sestupuje k člověku, aby mu pomohl.
Známe různé podoby beznadějné sebepomoci: Sysifa, který tlačí svůj balvan, aby mu opět spadl dolů nebo až pohádkového barona Prášila, který se chvástá, že sám sebe vytáhl za vlasy z jámy. U těchto postav se nám ukazuje pošetilá snaha člověka pomoci si sám nebo marný pokus o překročení vlastního stínu. Potřebujeme tedy někoho, kdo by nám pomohl. Někoho, kdo je mocnější a lepší, než my sami, někoho, koho si lze bezezbytku vážit, a přitom ho moci následovat.
Tento „Někdo“ se narodil v Betlémě a dostal jméno Ježíš, což znamená „Bůh je spása“. Narodil se ovšem v tak paradoxní situaci, že se nám až nechce věřit, že ono malé bezmocné dítě by byl podle starobylého proroctví „podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje.“ (Iz 9, 5) Stejně mluví andělé: „V městě Davidově se vám narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích." (Lk 2, 11-12)
Proč tento neuvěřitelný paradox: Bůh jako malé dítě narozené v chlévě? Snad je to především pro to, aby každý, kdo se s ním chce setkat, měl tuto možnost. Člověk se přece jen dostane spíše do chléva k dítěti chudých rodičů, než by se dostal do královského paláce. A toto dítě se narodilo právě proto, aby každý měl k němu přístup. Dobře to ve středověku pochopil svatý František a proto jako první začal tuto scénu zobrazovat. Dnes jsou betlémy milými uměleckými díly, zdobícími kostely, muzea i naše domovy, ale jejich účel je ten, abychom si uvědomili, do čeho se narodil ten, který je Bohem. To zavazuje!
A proto jsme také dostali úkol. Vlastně dostali ho pastýři, ale oni byli zástupci nás všech. Anděl je poslal, aby se šli přesvědčit co se stalo. Oni poslechli, šli, poklonili se a pak se naplněni radostí vrátili. Vánoce nejsou svátky, kde bychom se jejich tajemství měli dotknout tak nějak sterilně, nezúčastněně nebo přes nějakou bariéru. Jsme pozváni, abychom vyšli ze svých ustrašených já, vydali se na cestu a přijali onen paradox, že znamením mocného Boha je bezmocné chudé dítě.
Andělé v příběhu o narození Páně ještě řekli důležitou větu – nebo možná zazpívali, protože se v Bibli hovoří o chvále Boží: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení.“ (Lk 2,14). Druhá půlka věty se překládá často jako „pax hominibus bonae voluntatis“, čili pokoj lidem dobré vůle.
Možná nevíme, jak vzdát Bohu slávu, ale určitě bychom přáli sobě, svým blízkým i celému světu pokoj. Ať je to mír, tedy aby se nikde neválčilo a jeden druhému nepůsobil utrpení, ať by se jednalo o pokoj uvnitř jednotlivých národů, pokojné sousedské vztahy a vztahy v obci nebo pokojné soužití v rodinách. Jsem však přesvědčen, že tento pokoj nezačíná vně nás lidí, ale uvnitř, v našem srdci. Pokojní jsme, když se dokážeme radovat ze svého života, klidně přijímáme svá omezení aniž bychom snad chtěli rezignovat na rozvoj a když nás netrápí žádná vnitřní lež či výčitky svědomí. Odtud se pak šíří pokojné vztahy od člověka k člověku až k již zmíněným globálním hodnotám. Většinou se ovšem potýkáme s tím, že nemůžeme dosáhnout pokoje ani uvnitř nás samých. Už začátek cesty je zablokován. Co s tím?
Myslím, že je dobré přijmout onen andělský chvalozpěv jako paradigma našeho života: Pokoj bude tam, kde budou lidé dobré vůle a kde bude vzdána sláva Bohu. Že nevíme jak? Možná už to, že si přiznáme, že nejsme schopni bez pomoci shůry dosáhnout vnitřního pokoje, je začátek cesty. Jako baron Prášil se rveme za vlasy a divíme se, že z té jámy se nemůžeme dostat. Ano, z ubohosti lidské existence se všemi jejími přešlapy – a nebojme se to říci – hříchy, se bez pomoci toho, kdo může odpustit všechno, nedostaneme.
Bůh nás však nepřišel zahanbit, ale podat nám ruku, nám kteří jsme – více či méně – někdy ve svém životě neúspěšní nebo outsideři. Gilbert Keith Chesterton k tomu krásně poznamenává: „Pomyslíme-li na Boží dítě v prosinci, měli bychom si uvědomit, co to znamená. Ježíš nebyl letním sluncem úspěšných, ale ohněm nešťastníků v zimě“.
Proto jsou pro mě Vánoce tak důležité. Poznávám v nich Boha, kterému náleží sláva na nebi, ale který je přitom naprosto dostupný v chlévě za městem jako dítě. Bezbranný a k dispozici. Je to paradox, ale v náš prospěch, a proto zdroj obrovské radosti. Je pochopitelné, že všechna nádhera Vánoc je v takovém případě na místě, a ještě by to chtělo víc…