11. února, ve výroční den zjevení Panny Marie ve francouzských Lurdech, si římskokatolická církev každoročně připomíná Světový den nemocných. Letos je to už po pětadvacáté. Papež k této příležitosti posílá poselství, které není určeno jen nemocným, ale všem lidem dobré vůle. To letošní od papeže Františka má jako podtitul verš z Mariina chvalozpěvu Magnificat (Lk 1,49): „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný…“

Shodou okolností nás může tento biblický verš vést k zamyšlení nad mocí, nemocí a bezmocí, a to proto, že v češtině se opak zdraví řekne nemoc, což je jazykový protiklad ke slovu „mocný“. Tak tomu v mnoha jazycích není. Moje úvaha tedy nemá nálepku „ztraceno v překladu“, ale naopak „nalezeno v překladu“.
Ano, v češtině se jazykově choroba chápe jako situace, kdy je člověk ne-mocný, tedy – jako že nemá moc. Jakou moc? Moc žít běžný život, dělat všechno to, co je „normální“, na co „je nárok“, moci se o sebe postarat.
Nemoc je v tomto chápání jednoznačné zlo, které je potřeba vymýtit, jinak není život kvalitní, a tím samým nemá cenu ho žít. Jenže, na druhou stranu platí – jak říká jeden bonmot, že člověk není zdravý, jen špatně vyšetřený. Znamená to snad, že náš život je pouze více či méně nekvalitní? Tato úvaha mi poněkud připomíná starověkou řeckou Spartu, kde měl hodnotu jen ten, kdo byl dostatečně silný a mocný, aby mohl válčit (i když i toto je klišé).
Bohužel, takový je náš pohled na život, pohled současné společnosti, která uznává především výkon a kvalitu života hodnotí podle toho, kolik si toho může člověk dovolit, tedy nakolik je „mocný“. Proto si při všech příležitostech přejeme „hlavně to zdravíčko“.
Ale co když přijde nemoc, ne-moc…? To už život nemá hodnotu? Někdy se bohužel zdá, že je tomu tak. Zvykli jsme si na to, že nemocný člověk je odsunut na okraj. Je pochopitelné, že léčba potřebuje klid, potřebuje jiný životní rytmus a režim. A co když je nemoc nevyléčitelná? Na to nahlížíme jednoznačně jako na handicap. Takový člověk se setká s naším soucitem, ale život jde dál.
Křesťanský, a v posledku rozumný postoj k nemoci a k ne-mocným lidem je však poněkud jiný. Vše začíná nikoli u „kvality života“ ve smyslu zdraví, ale u života samotného. Život je totiž darem, kvalitou sám o sobě. Je něčím drahocenným, co jsme dostali zdarma a nezaslouženě. Proto by měl mít život – nehledě na obtíže s ním spojené – absolutní prioritu. Pod tímto zorným úhlem dostává jakákoli životní situace smysl. Přemýšlíme-li o životě takto, má dokonce i nemoc jistý parametr daru.
Všimněme si, že nemocní velmi často pro nás nebývají přítěží, ale spíše obdarováním. Oni jsou těmi, kdo nám ukazují skutečnou hodnotu života. Ta není jen ve výkonu, v rychlých krocích lidského těla i ducha kupředu. Je také ve schopnosti vidět věci do hloubky, do detailu a jakoby v jejich podstatných rysech. A tady jsou dost často nemocní napřed před námi zdravými.
My křesťané vyznáváme jakousi „vzájemnou pomoc“. Říkáme jí společenství svatých. Všichni pokřtění jsme dětmi v jedné rodině – církvi, kde můžeme říkat Bohu Otče a svým bližním sestry nebo bratři. Aby nezůstalo jen u řečí, po vzoru Ježíše Krista na sebe pamatujeme – modlíme se za sebe, a také jsme schopni vydržet to, co není příjemné, včetně nemoci, a to i nevyléčitelné. Tomu říkáme oběť. Je to statečný životní postoj. Třeba takový, který vidíme v těchto dnech u kardinála Miloslava Vlka, který ač s diagnózou velmi těžké nemoci, je spíše on posilou nás zdravých, než my jeho. Vzniká v nás a kolem nás jakési prostředí solidarity, kdy se cítíme navzájem obohacováni. A v tom je právě smysl křesťanského postoje k nemoci. Proto papežové (a nejen oni) často říkají, že nemocní jsou pokladem církve. Není to jen nějaká útěcha slovem, ale hluboké přesvědčení. Děkuji proto všem nemocným za příklad jejich života, za statečnost a za to, že jsou pro nás darem, a někdy i nutným mementem pro náš uspěchaný a povrchní život.
A co dělat, když MY jsme ne-mocní, nemocní, nebo dokonce bezmocní? Co si přát v situaci, když „hlavně to zdravíčko“ je vlastně přáním nepatřičným? Z toho co jsem kdy slyšel, mi přijde jedno z nejkrásnějších vyjádření slovo současného předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka (také nevyléčitelně nemocného): „Za důležité považuji mezilidské vztahy, protože ‚i nemocný člověk může mít kvalitní život, pokud má kvalitní mezilidské vztahy, pokud žije v prostředí lidí, kteří ho mají rádi, kteří ho berou takového, jaký je‘.“ (Týden, 9.2.2014) Ano, přejme si nejen „to zdravíčko“, ale především lásku jednoho k druhému. Tak bude náš život pokladem, ať bychom byli v jakémkoli zdravotním stavu. Pak zjistíme, že nám Bůh v životě opravdu „učinil veliké věci“.
Všichni jsme ne-mocní – ve srovnáním s tím, který „je mocný“ (Lk 1,49). Nemocní v tom smyslu, že nemůžeme všechno (což je nakonec dobře, protože potom by s námi už opravdu nebylo k vydržení), a proto se potřebujeme opírat jeden o druhého. A to je poslední smysl nemoci, nebo chcete-li lidské nemohoucnosti.
Nakonec (last but not least) bych rád poděkoval všem lékařům, zdravotnickým pracovníkům a všem, kdo s láskou pečují o nemocné. Kéž by zakoušeli vděk!