Právě končí vánoční doba. Líbí se mi, jak se všechno dává vždy o Vánocích do pohybu. Lidé chodí na vánoční trhy, na půlnoční mši, na návštěvy, navštěvují kostely a muzea s betlémy.

Betlém neboli jesličky jsou nápadem jednoho člověka ve středověku. Ten člověk se jmenoval František, byl z Assisi a napadlo jej, že by se mohla scéna Narození Páně jaksi zpřítomnit. Stalo se to o Vánocích roku 1223 v lese u městečka Greccio ve střední Itálii. František, jak píše světcův životopisec Tomáš z Celana, tehdy řekl: „Chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou [Ježíš] už jako dítě muselo snášet, jak leželo v Jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně.“ Dále se ve zprávě píše: „Postavili jesle, přinesli seno a přivedli vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém.“ František prostě chtěl, aby to, o čem se četlo z evangelia, bylo před očima na konkrétním místě a v konkrétním čase. Díky svatému Františkovi se tedy zrodil tento krásný vánoční zvyk a my při návštěvě betlémů obdivujeme zručnost lidí i dojemnou krásu výjevu.
Když jsem se letos podíval na jesličky, napadla mě nad nimi úvaha o lidské společnosti. Je jasné, že hlavní postavou je malý Ježíšek. Ale stejně tak důležití jsou všichni okolo. Proč? Když jdeme na vyšetření, často je potřeba, aby nám byla nejprve podána kontrastní látka, která umožní lékařům vidět to, co potřebují. Je to zkrátka tak, že některé skutečnosti jsou samy o sobě neviditelné a viditelnými se stanou jenom tak, že se odrážejí v jiných skutečnostech.
Nejprve andělé zvěstují pastýřům, že se narodil Ježíš. Potom se jdou pastýři podívat na toto Dítě do Betléma. Přesvědčili se, že to bylo tak, jak jim andělé zvěstovali, poklonili se dítěti a vrátili se zpátky ke svým stádům. V betlémech máme dále postavy tří králů. I ti přišli, protože je k narozenému dítěti přivedla hvězda. Lze říci, že andělé, pastýři, tři králové (a další postavy) zpětně pomohli těm nejbližším, totiž Marii a Josefovi a spolu s nimi i nám, si uvědomovat, co se to vlastně stalo. Vidíme dítě, ale andělé, pastýři, mudrci od východu i další postavy, které v betlémech nacházejí, podávají svědectví o tom, že to dítě není obyčejné, protože se kolem něj – a to nezávisle na sobě – dějí mimořádné věci. I když je to neuvěřitelné, vidíme toho, o němž se mluví v knize proroka Izaiáše: „Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostal jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje.“ (Iz 9,4) Paradox: někdo, kdo je bezmocný, je mocný. Avšak nepoznáváme to přímo na tom Dítěti, ale na osobách, vztazích a událostech okolo něj.
V betlémech máme uprostřed Ježíška a všechny postavy se vztahují k němu. Kromě těch biblických jsou v lidových betlémech nejrůznější další postavy, které snad vznikly jako reminiscence na pozvání pastýřů, tedy obyčejných chudých lidí, k návštěvě betlémské jeskyně: řemeslník, ponocný, pekař, řezník, muzikanti a další. Je to ilustrace života společnosti, v níž ten který betlém vznikl. V této společnosti se můžeme nalézt i my – každý z nás. Lidé si totiž tuto událost chtěli aktualizovat pro sebe, chtěli být u toho, být uprostřed dění. Tuto ambici bychom měli mít i my.
Při pohledu na jesličky mě napadlo ještě něco jiného: ty postavy nemají vztah jen k ústřednímu ději, tedy oné jeskyni či chýši, kde se narodilo Dítě, ale mají i vztah k sobě navzájem.
Josef s Marií byli manželé, pastýři byli kolegové, kteří spolu trávili mnoho času, když se starali o stáda, tři králové či mudrci od východu spolu přece ušli kus cesty. Minimálně tyto tři skupiny – pomineme-li anděly – přicházejí a důvodem jejich příchodu je Ježíš. Ale tváří v tvář události Narození mohlo dojít k i neobyčejným setkáním: pastýři se mohli setkat s mudrci, ti všichni s Josefem a Marií. A tak tato jesličková scéna je pro mě obrazem vysněné společnosti.
Uprostřed je ten, kvůli kterému se všichni sešli: dítě, ale také podivuhodný rádce, mocný Bůh a kníže pokoje. Ten, který přišel proto, aby nám pomohl překročit náš stín. Je Pánem a dárcem života, ale zároveň je velmi přístupný, protože nepřišel jako chytrý, bohatý princ, ale jako chudé bezmocné dítě. Není třeba se k němu objednávat na audienci, každý má k němu volný přístup. Je to ten, který se narodil nikoli v zámku za padacím mostem a sedmero zámky, ale za městem v chlévě, zdánlivě daleko od lidí, avšak vlastně všem nablízku. Nikdo ho ale nemá doma, aby se s ním mohl setkat, musí se každý vydat na cestu.
A tak jsme tam. Nepřicházíme jako individua, ale jako součásti nějakých lidských skupin, prostě někam patříme. To, co je na tomto příběhu krásné, je, že se potom jednotlivé skupiny navzájem propojují. Těmito skupinami můžeme myslet vlastní rodinu, sousedy, obec, profesní skupinu, národ, společenství národů i globálně celé lidstvo. U Ježíšových jeslí se schází pán i kmán. Přicházíme s mudrci, s pastýři, s různými lidmi i nejrůznějšími „týpky“.
Tato moje úvaha vede k přesvědčení, že když máme vztah k tomu, kdo je v centru dění, k narozenému Ježíši, měli bychom mít také vztahy mezi sebou. Napříč vším: v tomto ohledu je jedno, zda jsme muži nebo ženy, věřící nebo nevěřící, staří či mladí, tlustí či tencí. Zkrátka, žijeme tu spolu, a měli bychom tedy tvořit jednu rodinu. A když máme vztah i mezi sebou a díváme se kolem sebe, měli bychom také umět zvednout hlavu a nezapomínat na anděly. Život není jen suma starostí a radostí, které prožíváme, jsou i vyšší věci a vyšší hodnoty, jimiž bychom se měli zabývat.
Pohled na jesličky ukazuje, že bychom, tam, kde žijeme, měli všechny okolo sebe propojovat a že láska či přátelství, tedy pozitivní vztah k druhému člověku je vždy silnější než všechny rozdíly a animozity. Jestliže Bůh sestoupil mezi lidi, pak my lidé nemáme právo nebýt spolu.
Každý den máme mnoho důvodů se na druhé dívat spatra či úkosem, budu rád, když mně i vám tato úvaha připomene, jak cenné je žít ve vzájemné svornosti a konstruktivních vztazích. Až nám bude zatěžko vystát toho či onoho, vzpomeňme si na betlém – třeba to pomůže :-)