Prostupné bydlení prodlužuje bezdomovectví. Místo debaty o zásluhách a dluzích se pojďme podívat na to, co funguje a co ne. Rapid Rehousing umí ukončovat bezdomovectví v 90 procentech případů.

„Vše, co jsem vám říkala během posledních deseti let, je úplně jinak“. Pro Marge Wherley, psycholožku s více než třicetiletou praxí úřednice řešící bezdomovectví v Minnesotě, to musela být perná chvilka. Těmito slovy totiž otevírala svůj příspěvek na největší konferenci k bezdomovectví rodin a mládeže v USA. Do kalifornského San Diega se na dva dny sešlo devět set ředitelů neziskových organizací, úředníků veřejné správy, zástupců církví, donorů, sociálních pracovníků, lidí bez domova, politiků a výzkumníků, aby společně zjistili, co v ukončování bezdomovectví funguje, a co ne.

Program Rapid Exit v Minnesotě

V polovině 90. let byla Marge Wherley u velké změny systému řešení bezdomovectví v Minnesotě. Státem placené azylové domy byly dlouhodobě přeplněné, lidé se z nich nedostávali zpět do života, ale zůstávali na nich dlouhodobě, a ti, co se dostali do akutní bytové krize, neměli, kam jít. Samospráva proto ustavila komisi, která se obyvatel azylových domů začala ptát na dvě jednoduché otázky: co je do azylového domu dostalo, a co jim brání dostat se zpět do standardního bydlení. Na základě jejich odpovědí se komise rozhodla soustředit na zamýšlené výstupy, experimentovat s různými metodami a učit se z výsledků. Ve stejném čase se podařilo vyllobovat dotační program, který se poprvé nesoustředil na postupy a procedury, ale pouze na výsledky, zatímco rozhodnutí o podobě služeb nechával na místních komunitách.

Nový program Rapid Exit dával poskytovatelům za cíl rychle přestěhovat domácnosti z ubytoven a azylových domů do standardního bydlení. Prvním cílem bylo přestěhovat 80% domácností, které měly lehčí a střední bariéry přístupu k bydlení. Neziskové organizace vyvinuly způsob práce se soukromými majiteli a pomohly domácnostem s přesunem do standardních bytů na volném trhu a po šest měsíců poskytovaly podporu stabilizace domácnosti, především skrze pravidelné návštěvy. Výsledky byly oslnivé – do programu se kvalifikovalo 70% rodin na azylových domech, ty byly přestěhovány a dlouhodobě vykazovaly neuvěřitelnou stabilitu v bydlení: 95% z nich se již nevracela do bezdomovectví, využití azylových domů se snížilo na polovinu, a délka pobytu na nich o dvě třetiny.

Díky tomuto programu mohla Hennepin county v Minnesotě, kde byla metoda vyvinuta, zachovat záchrannou síť azylového bydlení pro všechny lidi v nouzi bez stálého navyšování kapacity lůžek. Navíc, průměrné náklady programu Rapid Exit pro jednu domácnost jsou 1 100 USD, zatímco jedna epizoda bezdomovectví v azylovém domě přijde v průměru na 5 000 USD.
Základní dvě poučení z programu Rapid Exit jsou následující: Zaprvé, rodiny s dětmi upřednostňují Rapid Exit před pobytem v azylovém domě. Bezdomovectví je traumatickou událostí pro celou rodinu, ale hlavně pro děti. Čím déle trvá, tím horší jsou jeho dopady. Zadruhé, jakmile se lidem bez domova poskytne bydlení, většina z nich se cítí dostatečně bezpečně, aby mohli pracovat na svých dalších životních cílech, hlavně na zaměstnanosti a vzdělávání svých dětí. Nejefektivnější je, pokud jsou služby dobrovolné (bydlení není závislé na využití služeb nebo pokroku ve splňování životních cílů) a když domácnost může rozhodnout o svých prioritách, jejich posloupnosti a časování.

Jak to funguje? Nejlépe porozumíme úspěchu programu Rapid Exit pomocí Maslowovy pyramidy potřeb. Lidé jsou podle ní motivováni pro uspokojení nenaplněných potřeb. Pokud nejsou naplněny ty nejzákladnější fyziologické potřeby spolu s potřebou základní (ontologické) jistoty a bezpečnosti, přichází stres. Pokud je stres dlouhodobý, přichází úzkost, deprese a ztráta koncentrace. Právě tyto projevy, spolu s podrážděností, desorganizovaným, apatickým či agresivním chováním zpravidla nejsou osobnostními charakteristikami, ale právě výsledkem nenaplněných potřeb. Nastěhování do bytu, naplnění základní ontologické jistoty okamžitě redukuje stres. Jakmile mají lidé naplněny základní potřeby, mohou se postupně začít soustředit na další věci, jako je přátelství, sebeúcta, naplnění vlastního potenciálu. Klienti podle Marge skoro vždy najdou po nastěhování motivaci pro řešení dalších obtíží, jako je práce, kontakt se školou jejich dětí, či opětovné navázání kontaktů s příbuznými.

Nový federální program Rapid Re-housing

V roce 2007 publikoval psycholog Dennis Culhane s kolegy výbušnou studii o využívání azylových domů rodinami . Podle ní byla dlouhodobě více než polovina prostředků směřovaných do řešení bezdomovectví ve velmi nákladných azylových domech využita pro 20% rodin, které v azylových domech zůstávají dlouhodobě. Tyto rodiny přitom neměly o nic vyšší potřeby služeb, než průměrná chudá domácnost v USA, která bydlí v nájemním bytě. Culhanův závěr byl, že za dlouhodobé pobyty rodin s dětmi v azylových domech může daleko spíše samotný systém poskytování služeb lidem bez domova, než objektivní charakteristiky těchto rodin. Naopak rodinám, které měly skutečně vysokou úroveň potřeb, intenzivní podpora chyběla a z azylových domů byly vyhazovány, protože nebyly schopny plnit jejich podmínky. Culhane doporučil zavedení nového programu pro přestěhování rodin dlouhodobě žijících na azylových domech, které by obsahovaly podporu zaměstnanosti, finanční poradenství či mediaci sporů s majiteli.

Marge Wherley byla tou dobou nejzkušenějším člověkem, který již takové programy provozoval přes deset let, a proto k němu napsala příručku. Na základě úspěchu programu Rapid Exit a dalších podobných programů v Los Angeles a Lancasteru byl postaven federální program Rapid Re-housing, který schválila v roce 2009 administrativa prezidenta Obamy v rámci protikrizového balíčku a alokovala na něj rozpočet 1,5 mld. USD. Základním cílem projektů podporovaných z tohoto programu je získání bydlení v řádu dnů či týdnů a stabilizace domácnosti, která byla předtím bez domova (včetně obyvatel nocleháren a azylových domů), v řádu měsíců.

Jaké jsou výsledky programu? V prvním roce bylo podpořeno celkem 110 000 osob v rodinách. 91% rodin, které vstoupily do programu, se dostalo do běžného bydlení, více než polovina z nich v čase kratším než 1 měsíc. Evaluace podpory 21 100 domácností veteránů ukázala, že po roce od skončení programu se do bezdomovectví vrátilo pouze 10% rodin a 16% jednotlivců, faktorem zde byla předchozí zkušenost s bezdomovectvím, naopak příjem faktorem nebyl. Nakonec, studie 15 000 domácností ve státě Washington ukázala, že domácnosti bez domova, které byly zahrnuty do programu, měly o 50% vyšší šanci získání zaměstnání, než domácnosti, které v programu nebyly. Jejich průměrný příjem byl o 422 dolarů vyšší, než příjem srovnávací skupiny.

Federální vláda na základě zkušeností s programem Rapid Re-housing přestala financovat prostupné bydlení (to předpokládá, že domácnost se nejdříve musí naučit bydlet jinde než v bytě, a do bytu se dostane za odměnu), protože má daleko horší výsledky a je nákladnější.

Nečekané poučení z Minnesoty

V čem se tedy Marge Wherley posledních deset let mýlila, když jsou její programy tak úspěšné? V zaměření. Program Rapid Exit stavěl na kategorizaci domácností podle toho, jak složité pro ně bylo dostat se do nájemního bydlení u soukromého majitele. Utvořil celkem pět skupin: první neměla žádné bariéry a stačila jí pouze finanční pomoc s kaucí, poslední měla bariéry největší: šlo o lidi, kteří byli již 5x a více vystěhováni, byli velmi zadlužení, měli za sebou těžký zločin, měli od předchozích majitelů velmi špatné reference a brali drogy. Tito lidé byli posíláni k dlouhodobé sociální práci v rámci azylových domů a do podporovaného bydlení – bydlení se stálou službou.

S příchodem hospodářské krize v USA se začaly azylové domy v Minnesotě opět plnit. Rodiny s těžkými bariérami nechtěly podporované bydlení a samy se z azylových domů neuměly dostat. Jejich postele byly však třeba pro akutní případy. Pracovníci programů Rapid Re-housing vznesli požadavek, aby se mohli věnovat všem rodinám z azylových domů bez ohledu na úroveň jejich bariér získání bydlení. A po dvou letech přišlo velké překvapení.

Domácnosti s nejtěžšími bariérami získání a udržení bydlení byly srovnatelně úspěšné v programu Rapid Re-housing, jako domácnosti s lehčími či středními bariérami. Konkrétně byla úspěšnost programu (udržení bydlení rok po opuštění azylového domu) ve skupině rodin s lehkými a středně těžkými bariérami 98%, respektive 97%, zatímco u rodin s těžšími nebo těžkými bariérami kolem 90%. Přitom všechny rodiny byly podporovány pouze po dobu šesti měsíců. To znamená, že i rodiny, které byly považovány za neschopné získat a udržet si bydlení, toho byly s adekvátní poédporou schopné v 90%. Podle Marge byl předpoklad, na základě kterého nebyla asi třem tisícům dětí a rodičů v Minnesotě poskytnuta ta nejlepší podpora, špatný. Marge a její kolegové mysleli, že tyto rodiny potřebují podporované bydlení. Oni však podporované bydlení nechtěli. A tak nedostali nic. Místo toho jich mohlo již 90% bydlet.

Vylučování lidí z podpory na základě diagnózy, bariér získání bydlení, výše nájmu, či výsledku různých testů bylo neodůvodněné. Určování, jaký typ programu (krizové bydlení, prostupné bydlení, housing first, podporované bydlení, sociální byt) má být domácnosti přidělen na základě jejích charakteristik, historie či výsledku testu, bylo neopodstatněné. Výsledky klientů Rapid rehousing byly srovnatelné bez ohledu na jejich potřeby či bariéry. Co z toho plyne? Marge Wherley doporučuje, abychom upřednostňovali klienty s nejtěžšími bariérami získání bydlení a silně se zaměřili na to, co klienti našich programů chtějí. A já dodávám, že pokud chtějí bydlet, dát jim bydlení je nejúspěšnějším způsobem řešení jejich problémů.

Článek vyšel ve zkrácené verzi pod názvem Nečekané poučení z Minnessoty v LN dne 31. 3. 2015