Ministerstvo práce a sociálních věcí navrhuje snížit plošně dávky všem lidem na ubytovnách o 15 procentních bodů. To, co ušetří na chudých dětech, chce ministerstvo investovat do byrokratického aparátu úřadů práce.

Rodina se dvěma dětmi, jejíž otec vydělává 15 000 Kč čistého a matka je na rodičovské, by podle současného návrhu přišla v Praze o 1 860 Kč měsíčně, v Brně či v Ostravě o 1 500 Kč měsíčně. A to jen kvůli tomu, že bydlí na ubytovně. Pokud by tato rodina bydlela v bytě, dostávala by až o 3 735 Kč měsíčně na bydlení více. Nabízí se otázka, proč tedy nejdou bydlet do bytu? Je to opravdu tím, že by se jim tak dobře dařilo na ubytovnách? Rozhodně ne, a Ministerstvo práce to dobře ví. Z výzkumu, který si nechalo ministerstvo minulý rok zpracovat, jasně vyplývá, že 90% lidí, kteří jsou na ubytovnách, se snaží odtud dostat. 87% z nich se nemůže dostat pryč z finančních důvodů. Ten, kdo především potřebuje motivovat, nejsou obyvatelé ubytoven, ale vlastníci bytů, včetně obcí.

Existuje však alternativní teze, která se nyní prosadila do novely. Podle ní se lidé se na ubytovnách mají dobře, a je potřeba jim život trochu znepříjemnit, aby odsud odešli. Pomáhat jim v tom má nejen to, že nebudou mít na jídlo, ale také osobní motivační plány, které by měli vypracovávat s referenty úřadů práce. Že na to není dost úředníků? Nevadí: Pokud vezmeme patnácti rodinám 1 500 Kč měsíčně, můžeme zaplatit jednoho úředníka, který s nimi bude vypracovávat motivační plán!

Co že to úředník bude dělat během 30 minut měsíčně, které bude mít na motivační plánování s každou domácností? Představuji si to asi takto:
Matka odvedla starší dítě do školy a s mladším jde na úřad práce. Zde vystojí dvouhodinovou frontu a začne pohovor s referentkou. „Tak už jste si našla to bydlení?“ „Nenašla, chybí mi peníze na kauci, majitel po mně chce šestinásobek měsíčního nájmu, protože jsem Romka.“ „Tak to si asi budete muset našetřit, ne?“ „Po posledním snížení dávek mi každý měsíc chybí 1 500 korun, poslední týden v měsíci už nemíváme, co jíst, tak chodíme žebrat po sousedech.“ „Vy nedáváte dost jídla svým dětem? O tom ale budu muset informovat sociálně právní ochranu dětí!“ „Neříkejte jim to prosím!“ „Takže jste se spletla?“ „Ano, já jsem se spletla, vlastně mám peníze na jídlo.“ „Aha, takže sem tedy napíšu, že špatně hospodaříte a nechcete si šetřit, ano?“ „Ano, špatně hospodařím, nechci si šetřit a plně si zasloužím bydlet na ubytovně.“ „30 minut je pryč, nashledanou. Další, prosím!“
Již jednou během tohoto roku ministerstvo na těch nejchudších lidech vydělalo – když na začátku roku snížilo maximální platbu za ubytovny na 90% normativních nákladů na bydlení. Díky tomuto omezení (které už tak celkem silně dopadlo na rozpočty domácností) získalo ministerstvo možná několik set milionů oproti minulému roku. Přesto ministerstvo zarytě tvrdí, že dávky na bydlení stále rostou. Kam se tedy tato úspora ztratila?

Ministr Drábek škrtal před čtyřmi lety sociální dávky na Kalouskův tlak – měl zadání, aby snížil výdaje státního rozpočtu. Na ministryni Marksovou nyní žádný takový tlak není. Premiér pouze pověřil ministryni, aby připravila novelu Zákona o pomoci v hmotné nouzi, která zruší nutnost souhlasu obce s výplatou dávek na bydlení na ubytovnách. Troufám si tvrdit, že návrh novely nám všem vyrazil dech. Navrhuji, že pokud ministersto opravdu potřebuje více prostředků na další úředníky, měla by paní ministryně začít jednat s resortem financí, a ne nesmyslně škrtat z prostředků, které mají ti nejchudší na jídlo.