S Janem Snopkem a Vítem Lesákem o možnostech ukončování bezdomovectví, o historickém vývoji této problematiky i o vyhlídkách do budoucna.

Na jakém ideovém půdorysu se zformovala Platforma pro sociální bydlení?

Vít Lesák (VL): Naší hlavní ideou je bydlení jako právo. Znamená to systém, který neřeší zásluhy lidí, nevytváří bariéry, ale vnímá bydlení jako hlavní vstupní podmínku pro důstojný život. Jde také o to, abychom hájili potřeby lidí v bytové nouzi. Abychom nevytvářeli tu představu za ně, ale s nimi a dali jim hlas.

Jan Snopek (JS): Platforma prošla za dobu své existence poměrně překotným vývojem, nicméně od nástupu současné vlády, která se mimo jiné zavázala k vytvoření zákona o sociálním bydlení, jsme se stali jedním z hlavních subjektů přizvaných do debaty. Zásadní moment ale nastal po posledních komunálních volbách, když jsme byli osloveni hnutím Žít Brno, abychom pro toto město vypracovali „nejradikálnější koncepci sociál­­ního bydlení, jaká u nás kdy vznikla“. Po téměř roce intenzivní práce byla tato koncepce schválena v rámci širokého a komplexního Strategického plánu sociálního začleňování a v současné chvíli začínáme s procesem její realizace.



Kolika lidí se dnes problém nedostupnosti bydlení týká?

JS: Nedá se to říct úplně jednoznačně, záleží i na tom, jakým způsobem si definujeme bytovou nouzi. Podle expertů, kteří dávali dohromady podklady k vládní koncepci řešení bezdomovectví, žije v ČR asi třicet tisíc lidí bez domova. Další odhady hovoří o desítkách tisíc lidí, včetně obyvatel ubytoven. Vedle nich je tu ale ještě další významná skupina, a to lidé, kteří jsou ztrátou bydlení bezprostředně ohroženi. Tady už hovoříme o stovkách tisíců lidí.

VL: My se zatím zabýváme tím nejakutnějším typem ohrožení – tedy nebydlením: ulicí, ubytovnami, azyláky. Určitě je ale nutné bavit se i o neúměrném cenovém zatížení domácností, které vynakládají až polovinu svých příjmů na pokrytí bydlení. A samostatnou, velmi závažnou kapitolou je pak diskriminace na trhu s bydlením, která je u nás alarmující.



Jakým způsobem jsme z hlediska historického vývoje dospěli do tohoto stavu?

JS: Bydlení tu bylo dlouho využíváno jako polštář, který měl tlumit dopady transformace, takže se nijak neregulovalo nájemné. To mělo za následek segmentaci trhu s bydlením. V regulovaném nájemním sektoru bydlela jen část lidí. Nevztahoval se totiž na nájemní smlouvy uzavírané po roce 1993. To nejvíc dopadalo na chudé domácnosti, protože právě těm se častěji stává, že bydlení mění. Když taková rodina během devadesátých let přišla o nájemní smlouvu v regulovaném nájmu, tak vstupovala do neregulovaného sektoru a platila více než třeba rodiny střední třídy.



Privatizace bytového fondu u nás probíhala masivním odprodejem bytů za někdy až symbolické částky. Mohl vzniknout dojem, že bydlení je něco, co si přece každý může dovolit, ačkoli to zdaleka tak jednoduché nebylo. Jsme schopni dnes už dohlédnout všechny její důsledky?

JS: To je další důležitá věc. Privatizace obecně výrazným způsobem podpořila nárůst nerovností mezi lidmi. Byty se mnohdy privatizovaly za zlomek tržní hodnoty. Kupci je často mohli obratem prodat za mnohem víc. Ke koupi bytu se ale dostávali většinou ti, kteří v něm bydleli, a to často ještě pouze za toho předpokladu, že v daný moment ani v minulosti neměli žádný dluh.

VL: Systematická podpora bohatší části společnosti tu byla a stále je i díky různým dalším nástrojům státní politiky. To je důležité si uvědomit, když chceme posuzovat i aspekty spravedlnosti. Často se hovoří o prostředcích, jež jsou vypláceny ze státních peněz do předražených ubytoven. Mnohem míň se ale ví, že podpora, kterou stát vydává na vlastnické bydlení, je v poměru k bydlení nájemnímu osmdesát ku dvaceti, přičemž z těch dvaceti procent se jen vzácně jedná o podporu nízkopříjmových domácností. Chudší lidé ani dnes nedosáhnou na hypotéku. Podobné je to se stavebním spořením s donedávna velmi štědrým státním příspěvkem. Existují lidé, kteří si nemůžou nic uspořit, a tak nedosáhnou na státem zvýhodněnou půjčku na koupi bytu. V neposlední řadě máme v ČR jednu z nejnižších daní z nemovitosti.



V Česku se obce někdy až nesmyslně rychle zbavovaly majetku. Brnu ale zůstalo v obecním vlastnictví poměrně dost bytů. Jakou to představuje výhodu?

JS: Hlavní chyba byla, že stát v roce 1991 převedl státní byty do vlastnictví obcí, ale nestanovil žádná pravidla, jak s těmito byty nakládat. Tehdy ještě bylo nájemné regulované na velmi nízké úrovni a bytový fond byl ve špatném stavu, proto se ho obce začaly zbavovat. Některé rychleji, například Teplice, některé pomaleji, jako právě Brno.

VL: Brno má teď ve svém vlastnictví kolem dvaceti procent z fondu, což skýtá manévrovací prostor k tomu, aby se dařilo vyrovnávat tržní selhání. Ale jedna věc je mít bytový fond a druhá věc je chápat ho jako něco, co je tu pro všechny. Nepřidělovat byty těm „úspěšnějším“ a „napraveným“, ale uvědomit si, že obce jsou veřejnoprávní institucí a měly by být schopné zajišťovat záchytnou síť i pro ty úplně vyloučené. Právě při práci v Brně jsme hodně dbali na to, aby debata o sociálním bydlení byla trochu mimo mainstreamové vnímání bydlení jako zásluhy za tvrdou práci a vedení neproblémového života.



Jak se dá bojovat se sdílenou představou, že „zatímco já tvrdě dřu a musím platit nájem, nějaká troska z ulice má nezasloužený přístup k levnému bytu“? Jak zamezit tomu, aby se ostatní cítili diskriminováni?

VL: V Brně teď usilujeme o to, aby v budoucnu na sociální byty pro lidi s komplexní potřebou podpory – což jsou mimo jiné projekty pro rodiny z ubytoven či osamělé lidi z azylových domů – šlo procento či dvě z ­městského bytového fondu, zdaleka se tu nebavíme o fondu celém. Také navrhujeme i pětinásobné rozšíření možnosti získat finančně dostupný městský byt třeba pro pracující chudé. Náš program je pro všechny chudé lidi, a pokud je na něčí úkor, tak na úkor těch, kteří za minulé polické garnitury v Brně dostávali byty za neskutečně zvýhodněných podmínek, i když je nepotřebovali. Když se bavíme o veřejném bytovém fondu, tak někdy používáme srovnání s nemocnicí. Bereme za docela samozřejmé, že člověk s otevřenou zlomeninou má přednost před člověkem, kterého bolí hlava. Dostane se na oba, ale nejdříve se snažíme vyřešit ten akutní případ.



Neposuzuje se přitom, zda otevřená zlomenina vznikla vlastní nešikovností, nebo cizím zaviněním…

VL: Přesně tak. Chápeme tu krizi a chápeme i tu pomoc. U bydlení se musíme pokusit vnímat to stejnou optikou a pochopit, že není nespravedlivé, když se pracuje s těmi nej­ohroženějšími v první řadě.

JS: Vytvářet systém sociálního bydlení je ve výsledku výhodné i z ekonomického hlediska. Projevuje se to například ve zdravotnictví, protože lidé na ulici nebo v nejistých formách bydlení jsou nuceni častěji vyhledávat hospitalizaci, propadají návykovým látkám, končí na psychiatrii, bývají „klienty“ policie a soudů.

VL: To si vyžaduje daleko víc veřejných prostředků, než by stálo zajištění normálního bytu s flexibilní doprovodnou službou. I z této ekonomické roviny při tvorbě našich koncepcí vycházíme.



Jaká byla dosavadní praxe v přístupu řešení bezdomovectví?

JS: Neřešilo se přes nabídku bydlení, ale skrze nejrůznější krizové služby, které zajišťovaly těm lidem možnost přežít, umýt se, převléknout nebo přenocovat. V oblasti přístupu k bydlení se prosazoval princip prostupného bydlení. Kromě celé řady problémů – jako nutnost současné i minulé nezadluženosti pro samotný vstup do procesu nebo nastavování přísných pravidel a trestání jejich nedodržení – je v jeho případě složitá i základní ideová struktura vzdálených motivací postupného pokroku.

VL: Výzkumy i praxe ukázaly, že to totiž funguje naopak: pro člověka je daleko snazší si nabytou jistotu udržet než se k ní v pomalých krocích dopracovat. U prostupného bydlení [hierarchicky uspořádaný systém různých forem sociálního bydlení – pozn. red.] se neustále mluví o tom, že někteří lidé nejsou dost dobří pro tento systém, a proto nefunguje, ale přitom je dnes už zjevné, že spíše systém není vůbec vhodný pro tyto lidi.



V Brně momentálně připravujete realizaci programů Rapid Rehousing a Housing First, které si kladou za cíl bezdomovectví ukončovat. Co si od toho slibujete?

JS: Budeme od počátku sledovat „fungování“ jednotlivých domácností a faktory, které mají vliv na udržení bydlení. Předpokládáme, že tak jako téměř všude, kde přístup housing first zavedli, si i v Brně bydlení udrží minimálně osmdesát procent z nich. Když to porovnáme s nízkými počty lidí, kteří se dostanou k bytu v rámci principu prostupného bydlení, zatímco většina jich uvízne na nižších stupních nebo donekonečna cirkulují mezi azyláky a ubytovnami, přesvědčí to snad i ty, kteří dnes tvrdí, že „u nás to nikdy nebude fungovat“. A to i na celostátní úrovni. S počáteční nedůvěrou se potýkal housing first všude v zahraničí. Když se ukázalo, že funguje, stal se široce uznávanou strategií. Nevidím důvod, proč by to u nás mělo být jinak.


Rozhovor vedla Apolena Rychlíková a byl publikován v časopise A2