Sbohem, Hombre ...

Dorazila nesmírně smutná zpráva. Zemřel poslední z mých idolů mládí, americký herec Paul Newmann.

Více »

Setkání

Do poloprázdné tramvaje č. 18 na stanici Hradčanská, směr Bílá Hora, přistoupil vyšší, asi dvacetiletý, zářivě se usmívající mladý muž, čímž se zásadně odlišoval od ostatních, do sebe uzavřených cestujících. Z jeho navýsost šťastného výrazu se dalo usoudit, že je nejspíš nějak mentálně postižený, nebo že je právě v zenitu euforie po požití nějaké návykové látky.

Více »

Indové jsou v právu...

Napsal jsem kdysi knížku pro děti o sběratelích. Vyšla v Albatrosu a jmenovala se "Každý něco sbírá". Možná ji někdo z vás má v knihovně nebo ji četl. Sám jsem sběratelem. Protože jsem dospíval na začátku padesátých let a neměli jsme mnoho peněz, nemohl jsem sbírat známky, které mě lákaly. Takže nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po něčem levnějším.

Více »

Rány z milosti

Jsou lidé, kteří v našich očích tak dlouho stoupají, že jich nakonec máme až po krk,

Více »

Vědí jak na nás...

Určitě se to stalo i vám. Něco jste si objednali, ale přišlo něco jiného. Nebo jste dostali sice požadované, ale v takové kvalitě, že jste jen kroutili hlavou. Ale v takových a podobných situacích jste buď sami mávli rukou nebo vás někdo přesvědčil, že nestojí za to se namáhat, když stejně neuspějete, že to jsou všechno podvodníci, kteří vědí jak na vás, že..., a řada dalších důvodů vás nakonec uondala a vy jste vzdali předem prohraný boj.

Více »

Je nutné vrátit porod matkám

Zpravidla neotiskuji různé prohlášení či výzvy, které mi dorazí do mé mejlové schránky s žádostí o publikaci. A nemíním to dělat ani nadále. Nicméně tentokrát učiním výjimku. Mám totiž zato, že téma následujícícho materiálu je natolik zajímavé, že by mohlo vyvolat pozoruhodnou diskusi.

Libor Stejskal, editor blogů

Více »

Éééééé...

Mezi reportéry našich televizních zpravodajství (ale i mezi lidem obecným, ať už mezi politiky či "těmi dole") se rozšiřují stále víc a víc větné novotvary.

Více »

Deník cestujícího vlakem - Tragikomedie

Osoby: autor, jeho žena a dcera (2 ¾ roku); desítky dalších cestujících
Místo a čas děje: Choceň–Brno, 1. 9. 2008

9:15 Přicházíme na nádraží na rychlík do Brna, pravidelný odjezd 9:24. Na tabuli svítí zpoždění 60 minut.

10:08 Stálé svítí 60 minut zpoždění, necháváme tedy ujet jediný osobní vlak jedoucí dopoledne na Brno.

cca 10:15 Zpoždění se mění na 80 minut. Vtipkujeme s manžely, kteří chtěli jet stejným vlakem a pak pokračovat do Bratislavy. Právě se dozvěděli od přátel, kteří jim volali, proč tu trčíme. S gustem jim vyprávěli o tom báječném nápadu zkoušet nové tunely v pondělí 1. září (když už to nebude fungovat, což se dá čekat, tak ať z toho něco má co nejvíce lidí). Kolem nádraží i po nádraží chodí Václav Žmolík se štábem, natáčí. Mimo jiné i tabuli se zpožděním, glosujeme to. „No to si natočte a hlavně ty naštvané lidi“ Kameraman odpovídá: „ To tam nebude, točíme něco jiného“.

cca 10:30 Zpoždění se mění na 120 minut. Snažím se blíže informovat. Vyhledávám volnou pokladnu (nechci zdržovat šťastlivce, kterým něco jede, moc jich není, nejmenší zpoždění, které právě svítí na tabuli ve směru od Prahy, je 70 minut). Pokladna se jmenuje Základní odbavení. Paní uvnitř mě podrážděně sděluje, že nepodává informace, ty podává Komplexní odbavení (další dvě okénka), je to tam prý napsané (skutečně je, drobným písmem ve výši očí, tj. za těly lidí, kteří tam stojí). Vystojím frontu. A ptám se, jaká je naše naděje. Velmi ochotná paní hledí do počítače, potom volá na dispečink, zda by tu nemohl mimořádně zastavit expres, který bude za chvíli projíždět. Nemohl. Proč neví. Vzhledem k tomu, že v 11:24 má jet další rychlík na Brno a nesvítí u něj žádné zpoždění, ptám se, jak to tedy bude. Pojedou dva hned za sebou? Rychlík není na seznamu zpožděných spojů, který má paní před sebou na monitoru. Opět se dotazuje na dispečinku, tam sdělují, že o rychlíku nic neví. Nezbývá než se tomu smát. Dcera se mne ptá: „Tati, ukradli nám vláček?“ Odpovídám, že už to tak vypadá. „Nevadí tati, počkáme na další.“ Ještě, že je tak trpělivá, a že tu mají alespoň stánek, kde je zmrzlina a Čtyřlístek.

cca 10:40 U rychlíku s odjezdem 11:24 naskakuje zpoždění 50 minut. Z nástupiště do podchodu schází studenti a skandují: „My chceme vlak!“

11:12 Dle jízdního řádu měl náš vlak právě přijet do Brna.

11:24 U našeho rychlíku stále 120 minut, bliká, jako že přijíždí. Jdeme na nástupiště. Vesele. Nadějně. Václav Žmolík s batůžkem jde kolem budovy na vedlejším nástupišti a udiveně na nás hledí. Šprýmujeme, co asi natáčí. Shodujeme se. Určitě nějakou adoraci na ČD v rámci pořadu Svět na kolejích (sledujte každý čtvrtek).
cca 11:30 Na tabuli u budovy přeskočilo 120 na 160 minut. Bez jakéhokoliv hlášení, bez toho, že by stejná informace byla i na našem nástupišti. Rozezleně míříme zpět k pokladně. Paní je nešťastná, znovu volá na dispečink, zda by tu nemohl mimořádně zastavit další ze spojů, které jen projíždí. Nemohl. Zpoždění se prý dále měnit nebude, vlak je už kus za Prahou. Dispečer by si neobhájil, že tu staví mimořádně vlak a pak za čtvrt hodiny řádný. Paní vysvětluje, že tu máme malé dítě. Bez výsledku. Teď už máme opravdu vztek. Vlak už je za Prahou? To znamená, že v době, kdy jsme přišli na nádraží, ještě byl v Praze (a kdo ví jak dlouho potom). Z Prahy do Chocně jede 105 minut, to znamená, že nás od začátku vodili za nos.

12:25 Konečně odjíždíme. Zpoždění 181 minut. Dcera je nadšená. „Vláček, budu spinkat!“

13:02 Dle jízdního řádu příjezd osobního vlaku do Brna (odjezd z Chocně 10:08), vlaku, který jsme si kvůli špatným a lživým informacím nechali ujet.

14:32 Přijíždíme do Brna. Po téměř půl hodině v Adamově, kde nás předjeli dva další vlaky. Výsledné zpoždění 200 minut.

Petr Čermáček