Alexandr Mitrofanov minulý týden v Právu napsal, že o NATO se začíná mluvit jako o umírajícím organismu, který závisí jen na americkém kyslíku, jehož ale může být stále méně a s přepojením USA na Asii možná přestane proudit úplně.

Popis stavu NATO má racionální jádro. Debatuje se o něm na obou březích Atlantiku. Spojené státy považují Čínu za svého hlavního soupeře se kterým soutěží o politický a ekonomický vliv na globální úrovni. Zvláštní význam má přitom oblast jihovýchodní a východní Asie, kam se přesouvá globální ekonomické těžiště. Spolu s Čínou do něj patří Japonsko a Jižní Korea, ale také sílící ekonomiky Indonésie, Malajsie, Singapuru a Vietnamu. S Asií je stále více spojená i Austrálie. Jihočínské moře, kudy prochází hlavní námořní cesty spojující Asii s Evropou a Blízkým východem se stává klíčovým místem vojenského soupeření mezi USA a Čínou.

Američané v Asii NATO v současné podobě nepotřebují. Hlavním úkolem je pro ně upevňování politické, ekonomické a bezpečnostní spolupráce s tradičními spojenci v regionu: Japonskem, Jižní Koreou, Filipínami a Austrálií,. Musí též bojovat o „ekonomické srdce a hlavy“ svých spojenců, protože ti ze stále rostoucí ekonomické spolupráce s Čínou mají velký ekonomický prospěch a ten může ovlivňovat i politické postoje.

Američané dnes již nechtějí, aby automaticky odpovídali i za evropskou obranu, která je oslabována rozpočtovými škrty, což Američané kritizují. Evropané se navíc musí v obranné politice soustředit na deafghanizaci“ svých ozbrojených sil. Afghánská angažovanost NATO se stala dvousečnou zbraní: na straně jedné dala alianci určitý smysl, soustředily se na ní velké vojenské kapacity, na straně druhé ale konečný výsledek určitě neodpovídá investovanému politickému i vojenskému úsilí, což nepochybně ovlivňuje i veřejné mínění v aliančních zemích.

Nebude jednoduché dát armádám evropských členů NATO nový smysluplný úkol, který by byl politicky akceptovatelný a ekonomicky únosný. Jeden se ale rýsuje v podobě vytváření evropské armády. Silný hlas nedávno zazněl z Varšavy, kde se 11 ministrů zahraničí klíčových evropských zemí, včetně Polska vyjádřilo pro zrychlení federalizace Evropy, jejíž součástí by byla i užší obranná spolupráce.

Měli bychom tomu věnovat pozornost i u nás. Příležitost k diskusi o evropské obraně a naší účasti v ní mohla být příprava obranné strategie, která byla minulý týden přijata vládou. Její přijetí bylo ale proti původnímu záměru bez sdělení důvodu urychleno a až na jedno expertní setkání vedení ministerstva obrany s bezpečnostní komunitou probíhala její příprava bez veřejné debaty. Debatě o budoucí podobě evropské obrany a naší účasti v ní se ale zřejmě stejně nevyhneme.

Miloš Balabán
autor je bezpečnostní analytik