Služební cesta koncem listopadu, nebo nedej Bože v prosinci, vyvolává v mém úřadě silné zneklidnění. Každý pořádný Australan je předsedou spolku chovatelů trpasličích kníráčů, tajemníkem sdružení pro záchranu kácených blahovičníků, pokladníkem obce přátel umění sborového a členem klubu pro seskoky z upoutaného balónu. Místa opatřená elektrickými či plynovými rožni v melbournských parcích jsou každý prosincový den obsazena od kuropění dlouho do noci. Předsedové, tajemníci, pokladníci a členové zmíněných a nepřehledného množství jiných organizací se rojí kolem těchto kuchyní a jídelen pod širým nebem, posilují se, popíjejí a projednávají důležité záležitosti. Počasí se na jižní polokouli v tuto dobu lepší, nastává léto a toužebně očekávané Vánoce. Každý večer se pak setkávají příbuzní, přátelé a sousedé na zahrádkách předměstských vilek, které jsou vyšňořeny papírovými girlandami a šňůrami barevných žárovek svítících celou noc, opět se rožní, popíjí a projednává. A v takové době odjet na služební cestu?

Vzhledem k zákonu nejmenšího odporu jede ten, kdo není předsedou, tajemníkem, pokladníkem a skokanem z balónu. Do Štědrého večera zbývají čtyři dny a instrukce zněly, kdyby byly přeloženy do úřední češtiny, zítra v šest ráno se hlásit na vysunutém pracovišti tam a tam, o něco více než dvě stě kilometrů na západ od Melbourne.

A tak vyrážím ještě za tmy, celoaustralská rozhlasová stanice na velmi krátkých vlnách dává pastorely Jana Jakuba Ryby, jede se mi lehce, moje Honda jen přede. V otevřených polích klesla k zemi mlha. Krajina zbělela a zdá se, že je pokryta jinovatkou. Znám takové dojmy neskutečnosti z mého pobytu v jihoafrické poušti Kalahari. Keře, na kterých listí seschlo v téměř padesátistupňovém vedru na bílo, jsem pokládal z dálky za třešňový sad. To nejsou vidiny přání. Mám to, co jsem chtěl a co chci, je to spojení s realitou, která z mé vůle pominula navždy. Přijímám to bez nostalgie a bez lítosti. Vánoce mého dětství, kdy otec vzpomínal na zasněženou slováckou dědinu a horňácké sváteční obyčeje, jsou pryč, ať žiji kdekoliv. Jsou pryč i na té Lhotě.

Mlha se pomalu rozplývala, svítalo a dojel jsem do cíle. Městečko je posazené v mírně zvlněné krajině, ze které groteskně vystupují kužele dávno vyhaslých sopek, scenérie jako vystřižená z kulis pro loutkové divadlo. Historie zde má krátkou paměť. O původních obyvatelích již téměř nikdo nic neví, zůstaly po nich jenom sny. Bílí usedlíci sem přišli před necelými dvě stě lety, to je údobí, kterým v Austrálii začínají dějiny. Některá stavení těchto přistěhovalců ještě stojí, zvláště jedno vyniká rozsáhlostí a stavební zachovalostí, velká zahrada byla vybudována podle vzoru anglických parků, i stromy byly dovezeny, aby připomínaly starý domov. Vysazení králíků mělo tento dojem ještě zesílit. Přivezeným ovcím se to podařilo k prospěchu celého světadílu, o králících se to již prohlásit nedá. Toto pošetilé přání přišlo draho. Nad městečkem trčí špičatý vulkanický vrch Laura, nazvaný asi po dceři prvního usedlíka.

K večeru jsem piniovou alejí vyšel na vrchol. Bylo jasno a rozhled ojediněle široširý, rozhodně připomínal velikonoční a nikoliv vánoční pohlednici. Všude sytě zeleno, na pastvinách jehňátka, bahničky, beránci, skopci, bahnice a berani. Pásli se sami a nic jiného neměli na starosti. Pod kopcem se lesklo jezírko jako stříbrná desetikoruna blahé paměti. Mořské oko, zatopený kráter. Voda přitahuje vše živé, na břehu se hašteřili flétňáci, prozpěvovali kystráčci a v mělké vodě se brodili jespáci a kulíci, hladinu upřeně perlustroval lžičák Rozeznal jsem je dobře, na vrcholu kopce byl umístěn otočný a po vhození mince pracujíci dalekohled, umožnil mi pozorování z ptačí perspektivy. Kovová tabulka na stojanu upozorňovala, že dalekohled pořídilo místní sdružení nevidomých. Horizont krajiny byl obkroužen jako vroubkovaná mísa nízkým pohořím sopečného původu. Mořských ok jsem napočítal ke čtyřiceti. Orientaci mi umožnil kovový stolec nesoucí velký talíř opatřený šipkami, které jmenovaly přírodní divy v 360 stupňovém panoramatu. Byl to dar dobročinného sdružení Lvounů. V městečku se samozřejmě každý měsíc v hotelu na náměstí scházejí další dobrodinci, Rotariáni. Ti zase, aby nezůstali pozadu, k obecnému blahu zde vybudovali elegantní záchodky, aby výletníci rozrušeni horizonty, zvířenou či jinak, neznečišťovali přírodu.

Následující odpoledne jsem se po práci vypravil ke dvěma nedalekým, dosti rozlehlým jezerům. Seděla u sebe jako pod cvikrem. Jedno jezero bylo zabráno rybáři, postávali se svými pruty, udicemi a čeřeny na břehu anebo se nechali kolébat na loďkách. Druhé bylo plné plavců i neplavců a plulo tam několik plachetniček. Udivilo mne, že se rekreanti tak snášenlivě rozdělili, moje australská zkušenost byla dosud poněkud rozdílná soudě z bezohledně vyřvávajících rádií. Brzy jsem zjistil, že tato jezerní segregace nebyla motivována snášenlivostí, nýbrž vznášenlivostí. Jedno oko bylo sladkovodní a údajně plné ryb tááákhle velkých, to druhé, i když jen několik desítek metrů vzdálené, bylo slané. Zaplaval jsem si v něm mořsky a božsky. A svátek Narození Páně byl přede dveřmi.

Nazítří k večeru jsem slyšel v městečku hlasité vyhrávání, je před Štědrým dnem. A tak jako v podobenství jsem se vydal na výzvědy, odkud se line hudba. Zvuky dechovky se nesly z místního kulturního domu. Místní občané a snad i příležitostní návštěvníci, možná, že jich tam bylo kromě mne více, se nechali unášet ryčně vyhrávanou melodií. Tak se zde slaví svátky, žádné jesličky, kadidlo či varhany a lidé zachumlaní do zimních kabátů. Muzikantni byli jednotně oblečeni. I když nešlo o hudbu hradní stráže či námořní pěchoty, skvěli se pestrobarevných uniformách husarů jako by vypadli z Lehárovy operety. Zlaté nárameníky a třásně epolet se jim v zapadajícím slunci blýskavě komíhaly a soupeřily s leskem křídlovek a heligónů, střapce se natřásaly, štětky na čepicích poskakovaly, spletené šňůry na prsou dmuly, bandalíry vlnily a paličky bubeníka se vznášely soupeříce s létavicemi. Kapelník v hejtmanské uniformě, ještě skvostnější než oblečení jeho vojska trubačů, pištců a tamborů, velitelsky vyzýval jednotlivé šiky nástrojových skupin k tónům ještě břesknějším.

Toto udivující hudební těleso dosud provozovalo jen jednu jedinou skladbu hranou da capo ad infinitivum, tedy pořád dokola. Nevěděl jsem, zda jinou nenacvičili anebo šlo ovšeobecně žádanou a oblíbenou tichomořskou koledu. Byla to ale melodie, kterou jsem dobře znal a kdysi s chutí zpívával, spíše však na Silvestra než na půlnoční. „Sekl sedlák na louce“ zpíval jsem si v tu chvíli pro sebe a litoval jsem, že nevynikám sytým barytonem, abych mohl vyskočit na podium a podělit se o pravou a původní verzi této skladby. „V roztrhaný kazajce“ jsem se již nezadržel, lidé se po mně obdivně otáčeli. Nedopěl jsem, přede mnou přeběhl pes. Nebyl z těch, kteří obíhají kolem stád australských ovcí, přebíhají na hřbetech natlačených zvířat, zahánějí je, rozdělují stádo a zase spojují, jak si farmář přeje a signalizuje pouhým písknutím na prsty. Pes, který byl u muziky, vypadal jako divoký dingo, prodíral se davem třímaje v mordě dámskou botu, levou, povšimnul jsem si. Absurdita scény měla na vybranou, buď šlo o krvelačnou bestii, psa baskervilského, anebo o němého, dobrosrdečného, čtyřnohého přítele člověka spěchajícího s darem pod stromeček. Tyto zásadní povahové rozdíly v chování zvířete jsem neměl příležitost rozlíšit. Pes jednak zmizel a v zápětí ke mně přistoupila mladá žena s kytarou v ruce. Byla to španělka. Požádala mne, zda bych jí nebyl nápomocen při ladění. V tom ryku pozounů a tlukotu tureckého bubnu to nebylo snadné. Navíc se mi zželelo kytaristky, polovinu svého života promarní laděním. Vzal jsem španělku do rukou a přejel struny akordem D, v té tónině jsem hrával „Při Betlémě na salašu“. Dívka vzhlédla a požádala, abych šel k ní, kde naladíme přesně. Dříve než jsem měl možnost se na tuto okolnost dotázat a podotknout, že snad má vystřídat ve vánočním pořadu s jedinou koledou hřmící dechovku v husarských uniformách, objevil se znovu pes, prodíral se davem ještě s většími obtížemi než napoprve. Tentokráte třímal v tlamě protézu dámské pravé nohy i s botou. Záhada se tedy vysvětlila. Dále jsem nepátral, neladil jsem, krasosmutnění jsem ponechal povolanějším, kteří vědí, jak strávit Vánoce v australském městečku, ve kterém se zastavil čas.

Na Štědrý den jsem před polednem dokončil na vysunutém pracovišti to, co se ode mne očekávalo, vskočil do auta a sluncem ozářenou krajinou, která již nijak nepřipomínala zasněžená oraniska, jsem spěchal do Melbourne, abych dojel včas k malému českému betlému rozloženému pod nevelkým stromečkem jen s několika svíčkami a půltuctem vánočních ozdob. Již zdálky jsem vnímal vůni svátků, smažila se ryba, na stole byla mísa s narovnanými vanilkovými rohlíčky a rybízovou marmeládou slepovanými lineckými hvězdičkami. Byly Vánoce, byl jsem s rodinou, byl jsem doma.

Miloš Ondrášek, Melbourne