Být trafikantem v České republice je spíš za trest než za odměnu. Nikdo vás nemá moc rád, o podřízených nemluvě. Každou chvíli o sobě čtete v novinách, ale zarámovat byste si to nedali. Skončit můžete z hodiny na hodinu. V lepším případě s padákem, v horším v teplákách na Ruzyni. V Maďarsku je ale všechno jinak.

Viktor Orbán vyhrál v roce 2010 se stranou FIDESZ parlamentní volby ústavní většinou. A bezezbytku toho využívá. Příkladem budiž zákon o trafikách. Místo dvaačtyřiceti tisíc jich je od července v zemi pět tisíc dvě stě. Stát dramaticky zreguloval jejich počet a přísněji než kdy dřív kontroluje, kdo novou licenci na provozování stánku dostane. Co na plat, že ve stejném roce, kdy vláda vyhlásila podporu rodinného podnikání, zrušila desetitisíce rodinných podniků.

Orbán vysvětluje regulaci počtu trafik ochranou veřejného zdraví. Světová zdravotnická organizace dokonce nominovala maďarského premiéra na cenu největšího bojovníka proti kouření. Škoda, že každá mince má dvě strany.

Byznys propojený s politikou

Díky regulaci a systému licencí získala maďarská vláda monopol na prodej tabáku. A to těch pár tisíc nezaměstnaných bývalých prodavačů novin a cigaret snadno vynahradí. Mezi nově vzniklou “trafikantskou elitou“ jak se postupně ukazuje, jsou navíc v drtivé většině případů věrní příznivci nebo dokonce členové vládní strany FIDESZ. Jinými slovy Maďarsko zakázalo prodej tabákových výrobků v restauracích, na benzínkách nebo hotelech a výnosný byznys svěřila skupině svých nejvěrnějších.
Obchod je to samozřejmě vzájemně výhodný. Na jedné straně jsou vděční trafikanti, kteří získali od FIDESZu licenci. Svojí loajalitu vrací straně ve formě sponzorských darů. Orbán si může být jistý i jejich hlasy ve volbách, což dříve nemohl. Na straně druhé je to pak fakt, že se premiérovi díky přidělování licencí povedlo odstavit jeho odpůrce od peněz.

Vlastnit v Maďarsku stánek je navíc velice výhodný byznys. Kromě cigaret, které se jako jediné původně směly v trafikách prodávat, nedávno vláda dovolila prodejcům nabízet vše, co je v klasických trafikách k dostání. Jediný rozdíl je ten, že dovnitř smí osoby starší osmnácti let.

Zásadní pro trafikanty jsou daně. Před zavedením regulace byla nastavena marže na krabičce cigaret na maximálně tři procenta. Po zavedení deset a teď parlamentem prochází návrh, podle kterého smí být marže až dvanácti procentní. Trafikant si tak může přijít na průměrných osm až deset milionů korun ročně. Slovy klasika: „Kdo z vás to má?“

Nezajímavý je rovněž fakt, že ruku v ruce se zavedením regulace a omezením počtu licencí, začala Orbánova vláda protěžovat domácího výrobce a distributora cigaret společnost Continetal. A není náhodou, že v jejím čele stojí muž blízce napojený na premiéra. Ostatním tabákovým firmám přístup na trh předseda vlády zásadně zkomplikoval. Z konkurenčního boje a volného trhu udělali v zemi guláš.
Jak se navíc zdá, tabákový průmysl není poslední, který se hodlá Viktor Orbán znárodnit. Další přijde na řadu bankovní sektor a zemědělství. Zahraniční banky podléhají speciálnímu zdanění a časem jim nezbude nic jiného, než ze země odejít. Všechny peníze pak bude kontrolovat státem vlastněná banka. Zemědělskou půdu už teď FIDESZ rozdává ve velkém svým příznivcům, a podobně jako u trafikantů vytváří skupinu zámožných a loajálních přívrženců vládní strany.

Na maďarském příkladu se ukazuje, že skutečně není trafika jako trafika.

Bohumil Krejčí