Po uveřejnění mého blogu o jihoafrických Dračích horách jsem kromě vstupů vyrovnávajících nejrůznější osobní komplexy, které neměly se mnou nic společného, dostal radu, abych v době, kdy je v České republice upřena veškerá pozornost k blížícím se volbám, se přednostně věnoval tomuto tématu, občané nemají o nic jiného zájem. O politice v republice psát nemíním, žiji v Austrálii vzdálené od srdce Evropy dvacet tisíc kilometrů. Sleduji sice situaci na internetu, dávám ale přednost vlastním dojmům na místě samotném. A nejsem si jist, zda by komentář na toto téma spjatý s volbami v Austrálii (proběhly tento měsíc, tedy v září), čtenáře blogu zajímal. Narazil jsem ale na zprávu tohoto druhu a která mnou otřásla. Byla provedena analýza národohospodářských ukazatelů stopadesáti států, Česká republika se umístila na padesátém místě spolu s Botswanou.

V roce 1872 se český cestovatel Emil Holub vydal ze země označované tehdy za konzervatoř Evropy do jižní části Afriky. V oblasti zvané Bečuánsko, dnešní Botswana, u řeky Limpopo uhynulo jeho dvanáct tažných volů na plícní nákazu skotu, musel se proto vrátit z této téměř liduprázné krajiny do civilizace. Dnes samozřejně tento stát vypadá poněkud jinak, ale setkání se lvy volné přírodě je tam stále možné. Mám osobní zkušenost! Pracoval jsem na Kalahari dva roky, svítili jsem petrolejkou.



Kalahari zabírající severozápadní část Botwany není poušť, jak se běžně označuje, jde o savanu řídce porostlou nízkými stromy, keři a travinami. Teplota přes den dosahuje 45°C, v noci může klesnout k nule. Prší tam málo a velmi zřídka, povrchová voda tam není vůbec, původní místní obyvatelé, Sanové, dříve se jim říkalo Křováci, a divoká zvířata, která tam žijí, jsou přizpůsobení k těmto podmínkám. Angličané během kolonizace zjistili velké zásoby podzemní vody, někde sladké, někde brakické, studny a čerpadla tuto vodu přináší na povrch, umožňuje život přistěhovalým Bantu domorodým kmenům, evropským usedlíkům a hospodářským zvířatům. Vilémovské Německo kolonizovalo oblast na jihozápadě od tehdejšího Bečuánska, je to dnešní Namibie a objevily se náznaky, že má chuť i na Bečuánsko. Přimělo to k vyslání asi dvaceti burských rodin z Jižní Afriky do Kalahari. Burové byli potomci holandských přistěhovalců, luteránsky silně založení a velmi pracovití a otužilí lidé. Vytvořili jednak jakýsi obranný val proti expanzivní německé kolonii a jednak zavedli do Kalahari chov pastevního skotu.

Čtenářům těchto řádků, kteří jsou obeznámeni s životem na této oblasti, je toto zajisté známé. Pravděpodobně již méně, že v době mého působení, kdy jsem měl na starosti veterinární a zootechnickou službu na území větším než Čechy a Morava dohromady, tam bylo kolem 170 tisíc kusů hovězího dobytka a menší počet koz a ovcí. Šlo o masný typ skotu, který neznal ustájení a spokojil se s málo výživnou travní pastvou, když na keřích uzrály tobolky se semeny, nepohrdl ani těmi. Gabarone, hlavní město Botswany, bylo od místa mého působiště vzdáleno téměř tisíc kilometrů, silnice se zpevněným povrchem asi do poloviny cesty, zbytek jen rozježděné výmoly v písku.



Podél písčité trasy nebyla ani benzinová pumpa, ani hospoda, jen jedna vesnice.

V “mé“ poměrně velké vesnici, středisku Kalahari s několika správními úřady, s neuvěřitelně byrokraticky úřadující poštou a bankou otevřenou jeden půlden týdně, nežilo více než dvacet Evropanů. Kostel tam nebyl, katolický musionář tam přijížděl jednou za čtvt roku. Malé řeznictví s porážkou jednoho dobytčete za týden a jeden obchod zaměřený výhradně na potřeby domorodců, ze zeleniny hlávka zelí v obchodě jednou za měsíc, jiná zelenina transport nesnesla. Tvrdý sýr vyjímečně, uzeniny nikdy. Burští farmáři byli více méně soběstační, měli zeleninovou zahrádku, jednu dojnici, sem tam porazili jalovici či býčka, maso nařezané do pruhů se nasolilo a usušilo (biltong). Elelektrický proud tam zavedený ještě nebyl. Hovězí dobytek se dopravoval na porážku, jatky byly osm set km daleko. Jeden či dva farmáři měli nákladní auto vhodné k dopravě zvířat, ta ovšem nebyla s ohledem na stav cesty a vzdálenosti snadná . Jinak se jateční dobytek hnal na porážku “po noze“ do dobře zařízených a hygienickým požadavkům vyhovujícím exportním jatkám. Zvířata se hnala na porážku třicet dnů, bylo to někdy i tisícihlavé stádo. Skot si musel udržet porážkovou kondici, nesmělo dojít k vyhubnutí, onemocnění nebo poranění. Kdyby předák honáků ztratil i jediný kus, poškodilo by to jeho pověst.

Na trase , která vedla souběžně se silnicí, i když ta to v našem slova smyslu nebyla, byly ve stategických vzdálenostech jednodenního přehánění (honáci na koních, na silnici doprovodné jedno nebo dvě vozidla), studny a napájecí koryta v ohradách k nočnímu odpočinku zvířat. Zapalovaly se tlakové petrolejové lucerny, aby světlo odradilo šelmy. Lvy, šakaly, hyeny. Zvířata nesměla být pochodem vyčerpaná, to by se přestala pást a ztratila by porážkovou kondici. Když denní teplota přesáhla 36°C, muselo se hnát v noci. Ke studním se stádo muselo příblížit proti větru,aby vodu neucítila zdálky, jinak by byla žiznivá zvířata nekontrolovatelná, hnala se k vodě v panice a hrozilo by poraněnění nebo i ztržení k zemi a ušlapání. Velký neklid také vyvolává přítomnost lvů. Honáci musí být velmi zkušení, jejich předák pak úplný generál. Účast alespoň na některém úseku transportu patřila k mé služební povinnosti. S lidmi kolem jsem byl zadobře, zejména pak s předákem a farmáři, majiteli zvířat, většinou se spojili a jejich dobytek vytvořil velké stádo. Bylo to pro ně ekonomičtější.



Jeden z těchto farmářů mne pozval na lov lva. Kromě několika hostů z Kapského města byl ohlášen i proslavený kardiolog Christian Bernard, který poprvé provedl úspěšnou transplantaci srdce. Z pracovních důvodů jsem se omluvil, stál u mne exilový Pán Bůh. Lov natáčela jihoafrická televize, šelmy se terénními auty naháněly, aby filmové záběry vyzněly dramaticky, došlo k několika vážným prohřeškům lovecké etiky, dokonce k zastřelení lvice, která měla pod sebou lvíče. Po televizním vysílání došlo k velkému pobouření a to nejen v Jižní Africe, veřejnost a zejména ochránci přírody byli nespokojení s krutým průběhem lovu. Na zúčastněné bylo podáno trestní oznámení motivované trápením zvířat a ekologických škod. Jako státní veterinář dohlížející na blaho zvířat bych se z toho asi nevymotal. Chirurg zásluhou své pověsti a drahého advokátova vybruslil.

Snad jste viděli jihoafrický film natočený na Kalahari s titulem God must be crazy. Křovák najde z malého letadla vyhozenou láhev, pokládá ji za dar bohů. Z tohoto následují dobrodružství, při jakékoliv nepravděpodobnosti velmi komická a bavící africké i evropské publikum. Tento nebesy obdařený Křovák se vydal také na lov lvů. Já zase na lov antilopy.



Křováci chov hospodářských zvířat ani obdělávání půdy neznali, živili se sběračstvím rostlin, kořínků a semen. Pro muže je důležitý lov. Pomocí luku a otrávených šípů loví turovité přežvýkavce. V drobném klusu sledují vždy v 3-4 členné skupině podle stop zasažené zvíře i několik dní. Výsada prvolovce jsou játra požitá za syrova na místě, kde oběť padne. K tomu jsem se jednou jaksi přimotal, měl jsem štěstí, které se nepovede každému. Lovecká tlupa se pak rozdělila o krev získanou z naříznuté krkavice uloveného zvířete a nemohl jsem věřit svým očím, lovci vypili část bachorové tekutiny, čás uschovali do vyfouknutých pštrosích vajec, ty zahrabávají do písku pro horší časy. Někteří antropologové je označují za primitivní lidi, je pravda, neumí číst a psát, ale v savaně, která se nám zdá být velmi jednotvárná, se orientují znamenitě. Mají vlastnosti, které úplně postrádáme a bez kterých by nepřežili. Jejich znalosti přírody, ve které žijí, jsou obdivuhodné a v žádném případě nejsou primitivní. Antilopa, kterou ulovili, byla březí, lovci vypili plodovou vodu a za syrova zkonzumovali foetus, nedonošené tele. Tělo zvířete rozdělili, každý člen skupiny si naložil část na záda a vrátili se do místa, kde tábořila celá tlupa a společně snědli. Zužitkují všechno kromě močového měchýře a malého výkroje svaloviny po šípovém zásahu. Staženou kůži napnou kolíky na písek, potírají zvířecím tukem s příměsí moče. Oděvem žen a mužů byly tradičně zástěrky z vyčiněné kůže, dále některé k životu nutné předměty jako toulce na šípy. Jeden jsem od Křováků dostal i s šípy, stále jej mám. Křováci věděli, že se o jejich etnicitu zajímám, podařilo se mi získat více těchto “pokladů“, poslal jsem je s botanickým a zoologickým popisem do Náprstkova muzea v Praze, běžte se přesvědčit. Vláda Botswany a všemožné evropské a americké organizace se pokouší ulehčit těžký život Křováků (krátkověkost, podvýživu, úmrtnost dětí atd.), zřizují v poušti studny, podnikavec tam otevře obchůdek, zřídí se tam ošetřovna, jednotřídní škola, Křováci se kolem usadí, oblečou trička a nasadí čepice. Ztrácí tak postupně svoje tradice, zvyky, znalosti lovu. I chuťové návyky, ženy v nomádském způsobu života se vyznačovaly obrovskými zadnicemi, tukovou rezervou. Civilizace je o tuto tělesnou ozdobu zbavuje. Ze světa se volá „nechte Křováky na pokoji“, z vládních úřadů se ozývá „naše povinnost je přivést z doby kamenné do současnosti“. Řekl bych, že je to pravda. Naopak žirafy by měly zůstat tak, jak žily po staletí.



Když jsem se s Botswanou loučil, podíval jsem se do muzea v Gabarone. Našel jsem tam zasklenou skříň vystavující relikty československé totalitní nápaditosti, míč a síť na odbíjenou, které na podporu osvobozeneckého boje lidu na Kalahari proti pozůstatkům koloniálního imperialismu věnovalo Československo. Jak Křovákům volejbal v této řevnivosti pomohl nevím, na Kalahari jsem se s tímto sportem nesetkal.

Miloš Ondrášek
Melbourne