Ve dnech dvacátého výročí pádu československého komunismu vysílala rakouská televizní stanice ORF dvoudílný dokumentární film o hranicích, které dělily totalitní státy od svobodného světa. Přítel z Vídně mně napsal o tomto pořadu, zaujala mne ta část, která se věnovala dosud nediskutovaným okolnostem - o chování jelenů v pohraničním pásmu mezi tehdejším Československem a Západním Německem.

Nemusím ani připomínat, že na šumavské straně byl proti Bavorsku vytvořen široký pruh, který téměř neprostupně odděloval dva státy, aby nemohlo dojít k útěku občanů ČSSR na Západ, do svobodného světa. Byly tam postaveny ploty z ostnatého drátu nabité elektrickým proudem, instalovány nástrahy výbušných min a světlic, strážní věže s nepřetržitou službou posádky, která byla vybavena kulomety a světlomety, příslušníci Pohraniční stráže nejen patrolovaly tzv. čáru se speciálně vycvičenými psy, byl vybudován řetěz v zemi zakopaných bunkrů, odkud ve dne v noci pohraničníci skrytě pozorovali a hlídali terén. Podél hranice byl mechanizací udržován několik metrů široký pruh s uhlazeným půdním povrchem ukazující stopy těch, kteří se pokoušeli projít. Tisíce socialistickým žargonem zvaných narušitelů bylo zadrženo a uvězněno, přes dvě stě devadesát zastřeleno, usmrceno elektrickým proudem nebo roztrháno psy.

Touto oblastí mezi Šumavou a Bavorským lesem po staletí procházeli bez respektu k lidmi vytvořené státní hranici nejen pašeráci a pytláci, ale také zvěř. Komunistický ráj tomuto udělal rázný konec. Nejen pro lidi, ale i pro zvířata. Ve zmíněné televizní reportáži měli slovo i bavorští myslivci, lesníci a zoologové. Zjistili, že vysoká zvěř nereagovala na odstranění zátarasů vybudovaných v období 1948-1989. Oplocení bylo strženo, nikoliv však čtyřicetiletá zkušenost a zděděná psychická paměť i u generací jelenů, které přišly na svět až po likvidaci zábran. Prozatím volně neprochází mezi Šumavou a Bavorským lesem, jak tomu bylo před rokem 1948. Stále se chovají jako zvířata, kterým byl zabráněn přístup do pohraničního pásma. Čtyřicet traumatických roků zřejmě narušilo tkanivo paměti šumavsko-bavorských jelenů, naučilo je jiné zkušenosti a nová populace se ani po dvaceti letech nevrací do návyku předků z předkomunistické doby, ať to zní jakkoliv podivně. Koncem září měli milovníci Šumavy sraz na turistické Linecké stezce mezi Vyšším Brodem a německou obcí Bad Leonfeld, připoměli si 25 let od stržení Železné opony. Vysoká zvěř se nezúčastnila, doufejme, že podmíněná reakce na krutě střeženou hranici u ní časem vyhasne a reflex na vše živé vraždící plot zmizí.

Němečtí zoologové odchytili na bavorské straně několik desítek jelenů obojího pohlaví a v různé věkové kategorii a ve spolupráci s českou lesní správou učinili totéž na Šumavě. Tato zvířata byla opatřena elektronickým zařízením vysílajícím přes satelit záznam o pohybu. Tak bylo objektivně registrováno popsané pozorování. Autoři televizního filmu pouze zdůraznili ideologický aspekt tohoto fenomenu a další vysvětlení ponechali k odhalení zoologům a veterinářům, kteří studují biologii chování zvířat. Vědě, která se touto problematikou zabývá, říkáme etologie. Marxistické biology šokovala, protože byla v rozporu s jejich doktrinou o neomezené manipulovatelnosti mas. V socialistickém bloku byla etologie na indexu, na školách biologického, veterinárního a zootechnického směru se neučila. Vnucoval se názor, že chování živočicha je jen soubor podmíněných reflexů, které jednoduše odpovídají na vnější podměty. Šumavští a bavorští jeleni se však nyní již nesetkávají s vnějšími podměty, které byly vyvolávány neprostupností hraničního pásma.

Naše vnímání přírody je z velké části projekcí. Čtyřicet let totalitního režimu stále u lidí vytváří traumata, na která nezapomínáme a nyní vidíme, že se tomu nevyhnula ani zvířata. V příštích letech se snad chování a to nejen pošumavské spárkaté zvěře dostane na správnou míru.

Na německo-české hranici běhají radioaktivní divočáci. Nad Bavorským lesem a Šumavou se před téměř třiceti lety vypršel jeden z černobylských mraků. Dědictví této jaderné havárie, radioaktivní cesium, nasáklo do země, byly kontaminovány tam rostoucí houby, jde zejména o podzemní jelenku obecnou a jak se zjišťuje i divoká prasata. Ryjí v postižené prsti, hledají jelenku. Ulovené kusy se musejí testovat. V roce 2013 bylo skoleno 30 divočáků, u 17 zjištěn až desetinásobek limitu. V tomto roce do srpna bylo zastřeleno 16 divokých prasat, radioaktivitou bylo postiženo 14, svalovina představuje rizikový faktor pro konzumenty tohoto masa. Ostatní lovná zvířata (zvěř jelení, srnčí, mufloní a zající) nebývají zasažena, živí se povrchovou pastvou.

Nedávno na chodském kulturním festivalu měla velký úspěch dudácká kapela. Skotské dudy mají píšťalu, do které dudák musí foukat. Ne tak chodské, do píšťaly proudí vzduch z měchu stlačovaného v lokti ohnutou levou paží dudáka, který může tedy i zpívat. Skotovi tato možnost není dopřána. Měchu se říká kozel, je z kozlí kůže a navíc, správné chodské dudy jsou opatřeny ze dřeva vyřezávanou hlavou kozla. Takže chodská dudácká hudba včetně kozlů má zdravotní přednost před pečínkou z šumavského divočáka na šípkové omáčce.

Miloš Ondrášek, Melbourne,
Peter Žaloudek, Vídeň