Tak se označuje v australském Melbourne pořádaná od března do června 2015 velká výstava čínského umění z doby mandžurské dynastie Qing (v českém fonetickém přepisu Čching). V období 1736 – 1795 tam panoval císař Qianlong (Čchien-lung) a těchto šedesát let se popisuje jako zvláště fascinující časový úsek v dějinách Číny.

Žilo tam tehdy 150 milionů obyvatel přizpůsobených mandžuskému původu panovníka, věrnému válečnickým a loveckým tradicím a přizpůsobujícího se principům taoismu a konfucianizmu. V 13. století Mongol Kublajchán, vnuk Čingischána, založil krátkodobou dynastii Yuan, která byla vystřídána v roce 1368 dynastií Ming řízenou čínským etnickým kmenem Han.

Panství Ming bylo brzo ztraceno, začátkem 17. století. Jih říše byl rozvrácen revoltou zemědělských dělníků a to umožnilo vítězný vpád ze severu, z Mandžuska. Byl to začátek dynastle Qing, která trvala do roku 1912. Jako několikrát ve světových dějinách barbaři ovládli civilizovaný národ.



Mandžuové se však v Číně rychle a úspěšně asimilovali, přizpůsobili se jazykově i kulturně. Měli navíc štěstí, vládci byli dlouhověcí, dožívali se v plné síle vždy kolem devadesáti let. Navíc byli otevřenější a tolerovali místní tradice a nepronásledovali buddhismus a dokonce ani pronikající křesťanství.

Císař Quianlong měl silné výtvarné a literární zájmy, sám studoval čínskou kresbu, zabýval se kaligrafií, napsal přes čtyřicet tisíc básní a textů ve volné řeči. Sbíral a zachraňoval čínské kulturní dědictví. Byl nakloněn i jiným kulturám, evropské, japonské a indické.

Člen italské jezuitské misie Giuseppe Castiglione (1688-1766) nemálo ovlivnil Qianlongovu dvorní uměleckou akademii. Působil v Číně přes padesát roků, ovládl kromě jiného tradiční výtvarnou techniku a jeho barevné kresby čínských motivů rozezná od místních malířů jen odborník. Do Itálie se již nevrátil.



Národní galerie v Melbourne věnovala výstavě umění z doby panování císaře Quianlonga plochu větší než tisíc čtverečních metrů, na kterých umístila 120 exponátů ze sbírek Palácového muzea v Pekingu (ten byl dnešní Čínou přejmenován na Beijing, Česká republika však stále používá starý název). Návštěvníci oceňují výjimečnou příležitost uvidět nejcennější díla čínského výtvarného umění.

Jde zejména i o rozměrné obrazy malované tuší na hedvábí, objekty uměleckých řemesel ve zlatě a nefritu. Slavnostní oblečení nutné k prezentaci na císařském dvoře bylo vždy vytvořeno z barevného hedvábí s vyšívaným draky. Nechyběly ani vlastní kaligrafické a malířské práce samotného císaře.

Tématika všech exponátů byla zaměřena na ´syna nebes´, tedy císaře a imperiální i konfuciánské umění pod patronátem panovníka. Výtvarné dílo jezuity Castiglione zastoupoval majestátní portrét na koni sedícího císaře provedený s neuvěřitelnými detaily včetně stehů na císařském brokátovém ceremoniálním oblečení. Panovník musel důvěřovat misionáři nejen vzhledem k jeho umělecké úrovni, ale i proto, že jezuita ovládl místní řeč a absorboval čínskou tradici a kulturu.



Výstava byla provázena audiovizuálními záznamy o mravech na císařském dvoře, promítáním celovečerních filmů Poslední císař, Tajnosti zakázaného města, Velké muzeum a Odhalené dědictví. Výstavu provázely tématicky zaměřené přednášky.

Pro zajímavost dodávám dobovou zprávu o přijetí emisarů (Lord Macartney a Sir George Staunton) vyslaných do Číny v roce 1792 anglickým králem Jiřím III. Císaři Quianlogovi mezi jinými dary přivezli vědecké a časoměrné nástroje a přístroje, planetarium a horkovzdušný balon. Císař sídlil v tu dobu v letním paláci mimo hlavní město, emisaři tam směřující byli provázeni anglickými dragouny, pěšáky, bubeníky, dudáky a služebníky všeho druhu (výprava připlula na dvou lodích). Císař jim vyslal naproti přes sto na koních jedoucích feudálních hodnostářů, mandarinů.



Při přijetí na císařském dvoře Macartney a Staunton poklekli na jedno koleno a hluboce sklonili hlavy. Podle dvorního protokolu měli však ležet tváří k podlaze. Při ceremoniálu jednomu z nich spadla z hlavy paruka, císař se tomu se velmi smál a pozval je k trůnu na šálek čaje. Macartney předal císaři zlatou dózu vykládanou diamanty, obsahovala dopis anglického krále. Staunton odevzdal císaři dvě vzduchovky. Na oplátku dostali předměty umělecky vyřezané z nefritu, nebyli valně spokojení. Nemohli ovšem tušit, že nyní jsou čínské historické umělecké předměty ceněny nad zlato. Dnes již přehodnocená tzv. kulturní revoluce, kterou podnítil komunistický vůdce Mao Ce-tung v roce 1966, se pokoušela ovlivnit dědictví Číny, nevyhýbala se pustošení ani na lidech ani na majetku.

A na konec přidávám příhodu, ke které došlo v severočeském okresním městě, ve kterém jsem kdysi dávno působil před bezlítostným rozloučením s republikou. Bylo to v době, kdy do čínských výtvarných škol jezdili čeští studenti, aby tvořili, jak diktovala kulturní revoluce. Také se tam jezdili z ČSSR učit doktoři, jak zvládnout čínský všehoj – akupunkturu.



Čsl. ministerstvo kultury na oplátku pozvalo z Číny umělecké pracovníky včetně mladého klavírního virtuoza, doprovázel ho tlumočník do ruštiny, česky neuměl. Hudebník s tlumočníkem se dostali i na sever Čech, den po koncertu jsem s nimi vyjel na blízký Tolštejn, zříceninu kdysi pyšného hradu Berků z Dubé s vyhlídkou do Lužických hor.

Pozval jsem je na domácí občerstvení a požádal, aby přečetli kaligrafický nápis na vertikální krajinomalbě provedené barevnými tušemi na hedvábí. Oba hosté jej dlouho prohlíželi a nakonec mi tlumočník řekl, že písmu je obtížně rozumět a myslí si, že obraz je starý jako zřícenina středověkého hradu, který jsme navštívili. Měl pravdu? ‚Podzimní krajinu‘ jsem dostal od známého, který tehdy jezdil služebně do Číny, uskladnil několik stočených obrazů mezi harampádí na půdu. Na výstavě jsem viděl jeden silně připomínající ten kdysi můj, co se s ním stalo po mém opuštění republiky, nevím.

Miloš Ondrášek, Melbourne