Praha tě nikdy nenechá odejít ... tato drahá matka má ostré drápy.
Franz Kafka

Rachael Weiss: Me, Myself & Prague, An unreliable guide to Bohemia, vydáno v Sydney roku 2008 nakladatelstvím Allen-Unwin. Pokud vím, tato kniha dosud nebyla přeložena do češtiny a pochybuji, že někdy bude, proč – to se dovíte v následujících řádcích.

Také uvažuji, zda je možné první část titulu knihy doslova do češtiny přeložit, to nejlepší, co dovedu, by bylo V Praze sama o sobě, nespolehlivý průvodce po Čechách.

Autorka není začínající spisovatelka, skladba jejího vyprávění je promyšlená, její jazyk vytříbený, nepokouší se o vyjadřovací rafinovanosti, nespekuluje ani s významy ani se slovy, sdělení je zcela bezprostřední a srozumitelné.

Z obsahu vyplývá, že autorce je téměř čtyřicet, není vdaná, bez stálého zaměstnání, ztělesňuje zklamání pro rodiče a snad i sourozence. Krizi jejího středního věku se pokouší překonat v Praze se záměrem tam napsat „velký australský román“ podložený atmosférou postfeminismu. Předem upozorňuji, že to se jí nepovede, definitivně se jí ale podařilo lidem v České republice nastavit zrcadlo. A to docela s upřimnou krutostí.

Proč hledá Australanka inspiraci v Praze? Její australské souputnice jezdí do Říma či Paříže hledat velkou lásku nebo do Anglie stopovat rodinné kořeny. Weissová měla praktické důvody. Měla uspořených pět tisíc dolarů a jak se ukázalo později, správně kalkulovala, že s nimi v České republice vydrží nejméně jeden rok.

Tato úvaha byla spojená s tím, že měla v Praze k dispozici byt a nemusela platit nájem. A dostáváme se ke genetickému „make-up“, její otec, sydneyský zubař Zdeněk Weiss, podle autorky předúnorový exulant, si koncem roku 1989 koupil velmi levně v Praze byt a dal jej k dispozici své dceři.

Rodiče Weissové byli rozvedení, Rachael neměla s otcem kontakt dobrých 15 let, česky vůbec neuměla, až v dospělosti se k podruhé ženatému otci přiblížila k nelibosti své australské matky. Někde v jižních Čechách ale ještě žijí příbuzní z otcovy strany, Weissová je navštěvuje méně než sporadicky, vůbec se s nimi nedomluví. To na ni tísnivě působí, upadá občas do pocitu osamocení.



V Praze se stýká, z děje vyplývá, že to bylo kolem v roku 2004, s malým okruhem lidí, říká jim „expats“, to znamená s Angličany, Američany a anglicky mluvícími Holanďany. Mají tam svoje hospody, kluby, jesle, obchody, prádelny. Autorka dokonce doporučuje přímo s adresou restaurace, kde dobře vaří anebo jazykovou školu, kam se chodí učit česky, učitele chválí.

Při čtení jsem si poznamenal řadu otazníků. Weissová se během pobytu v republice poučila o mnohém, nikoliv ale o všem, jak by mohla, dopouští se nepřesností, které pravděpodobně unikají pozornosti anglického čtenáře neznalého místních reálií.

Nebudu je citovat, neodpustím si ale poznámku, že rukopis mohl být korigován zejména z aspektu českých dějin a politických událostí. A také pravopisu, autorka do textu zařazuje česká slova, jejichž význam celkem správně vysvětluje.(Před časem jsem četl román Silver Wattle, ve kterém australská spisovatelka píše o českých přistěhovalcích k protinožcům těsně po první světové válce, vkládá do textu mnoho českých výrazů, které neosvětlí, takže jim čtenáři neporozumí.)

Uvažuji, zda Weissová některá česká slova deformuje ke zvýšení koloritu anebo z neznalosti, např. hospody uvádí jako „hospodas“, tvoří množné číslo podle gramatiky angličtiny. Autorčiny popisy krás historických částí českých měst anebo líbeznosti české krajiny bych označil jako objevné, obdivuhodné a přímo seifertovské. Na druhé straně ale její líčení některých situací dotýkajících se českých životních projevů, zvyků a návyků mi připadlo více než upřimné.

Uvažuji, jak by tato sdělení v překladu přijali čeští čtenáři. Možná, že se mýlím. Autorce připadá navýsost komické, že zejména dámy nosí v parném létě do otevřených opánek typu Teva ponožky. Taková kritika by ještě nakonec ušla, také jsem se ale dozvěděl, že Češi jsou nejhorší a nejbezohlednější řidiči na světě. To jsem bral s rezervou, pokládám se stále za českého řidiče i na druhém konci světa, nebo má pravdu?

Sexuální výchova ve školách není podle autorky zapotřebí, okna a stěny na sebe nalepených paneláků nabízejí poučení jak vizuální tak akustické.

Weissová se ráda zmiňuje o oblečení českých žen a dívek, s naprostou nedůvěrou jsem se dozvěděl, že české dámy nenosí podprsenku a děvčata pod velmi krátkými minisukněmi vůbec nic. Nechtělo se mi tomu věřit, zmínil jsem se o těchto rysech chování na několika návštěvách u přátel během mého nedávného pobytu v republice a všude mne k mému velkému překvapení ujistili, že je to skutečně tak, s řidiči, paneláky i děvčaty. Manželka mého dávného přítele a kolegy, definitivně již mimo kategorii minisukní, mi řekla, že této dívčí módě se říká „naostro“. Doslova tak, jak jsem se dozvěděl od Rachael Weissové, v knize to uvedla česky.

__ __ __

Uvažuji jak přeložit hlavní titul druhé knihy Rachael Weissové o Praze. Raději se o to nebudu pokoušet. The Thing About Prague s podtitulem How I gave all up for a new life in Europe´s most eccentric city (Jak jsem se vzdala nového života v nejvýstřednějším městě Evropy). Vydalo nakladateství Allen&Unwin, Sydney, 2014.

Autorka se po několika letech do Prahy opět vrátila s tím, že se ve stověžaté matičce usadí navždy. Město se poněkud změnilo od doby, kdy v něm rok žila. K lepšímu i k horšímu.

Po příjezdu začala její několikaměsíční honba najít vhodný byt, již nechtěla bydlet jako dříve, nenáviděla paneláky. Hledala zaměstnání, tentokrát již neměla pět tisíc dolarů. Úskalí na ni čekalo na každém kroku. Bytoví agenti na ni zkoušeli všechny známé i neznámé triky. První nabídku k práci ji poslala pražská advokátní kancelář, šlo o zpracování odborného právního textu. Byl to pro ni nepřekonatelný úkol, i když v dlouho trvajících telefonických hovorech hledala radu u své matky, advokátky v Sydney.

V boji proti depresi působené vytržením z kořenů občanské infrastruktury mateřské země, což snad provází každého přistěhovalce, jí napomáhalo vrozené sociální cítění a schopnost si najít přátele. V Praze vychází v angličtině noviny, krátce po příjezdu v nich četla výzvu, aby se přihlásili zájemci o neplacenou službu ve Španělské synagoze pro anglicky mluvící souvěrce.

Weissová byla vychovaná v ateistické, i když židovské rodině, její kamarádka ve studentských letech ji přemluvila k účasti v pěveckém sdružení liberální židovské synagogy v Sydney. Byla členkou deset let. V Praze zjistila, že mnoho zpívaných a recitovaných modlideb je totožných s těmi které si pamatovcala z Austrálie.



Španělská synagoga se jí zamlouvala maurskou architekturou i vnitřní výzdobou. Weissová tam aktivně působila po celou dobu pobytu v Praze. Našla tam dobré přátele. Dále se seznámila se v Praze žijícími křesťanskými Brity, Američany a anglicky mluvícími přistěhovalci z jiých zemí, tvoří tam malou, ale dobře organizovanou a nezávislou kolonii.

Mnoho z nich se v republice oženilo či vdalo a vytvořili anglicko- česká manželství. Pomohli spisovatelce najít zaměstnání. Editovala a upravovala českými firmami připravovanou obchodní literaturu. Jeden šéf ji přesunul na koncipování horoskopů syndikátně rozesílaných do anglicky mluvícího světa. Byla úspěšná do té doby, než se přiznala, že předvídání osudů a dešifrování osobností či jevů napojených na planety si vymýšlí a tak zkresluje tradiční pravidla zvěrokruhu. Doufám, že k tomuto úskoku se neobrátila, když psala o svém životě v Praze.

Při prvním pobytu to byl jakýsi velmi osobní turistický rádce, její druhá pražská etapa se v knize odráží ve formě deníku. Každá z padesáti kapitol je jinak tématicky zaměřena. V honbě za zaměstnáním Weissová používá v anglickém textu výraz „živno“, který se mi podařilo dešifrovat až v jedné z posledních kapitol. Zkracuje si tak po svém „živnostenský list“. Je důležitý pro pobyt cizinců v republice - pro ni se stal osudnou byrokratickou kuriozitou.

V České republice se spisovatel, ani ten píšící o horoskopové Venuši, neklasifikuje jako živnostník. Nepomohlo jí ani to, že do vyžadovaného životopisu uvedla, že v celoaustralském „scrable“ turnaji získala v roce 1996 čtvré místo. Ani článek, který napsala a vyšel vtisku, že australská kinematografie se dostala do cenzurované čsl. televize v době totality uvedením seriálu o klokanovi jménem Skippy. Nejsem si jist, zda taková sdělení ministerský byrokrat bez smyslu pro humor posuzoval pozitivně.

Na mnoha stránkách autorka píše o pocitu osamocení, i když se v Praze stala členkou turistického klubu a anglicky komunikujícího sdružení umělců. Bylo to v době, kdy se ve střední Evropě otevřely hranice, zrušila se nutnost používání víz, takže Weissová se vydávala na cesty do různých evropských zemí.

Chvilkově tak unikala stále doléhající tísni, kterou jí na bedra nakládala úzkoprsost českých úřadů nepružně lpících i na malicherných formalitách. Navíc nerozuměla, že Ministerstvo financí její „živno“ nakonec uznalo, ale daňový úřad zásadně odmítl a cizinecká policie měla opět rozdílný přístup.

Čeština jí v těchto případech dělala potíže, zejména neustálé vyplňování spisovatelce nesrozumitelných dotazníků. Frustrovaně a pro dámu nevhodně vykřikla co to je „just to stay in this fucking god-forsaken communist-throughback, scowling hell-hole!“ Po třech letech tato imigrantka prohrála utkání s českou byrokracií a byla z republiky vyhoštěna z důvodu neúplné a všelijak obcházené přistěhovalecké dokumentace.

Po tomto verdiktu se cítila v Praze jako žena v posledních dnech rozpadajícího se manželství. Její romantický sen žít natrvalo v Praze na volné noze a napsat tam velký román se rozplynul.

Bez problému ji přijala Velká Britanie, nyní žije v irském Dublinu a stále navzdory všem nástrahám české byrokracie románově a stověžatě sní. Pravděpodobně v Praze se její záměr nesplní, nemá „živno“. K napsání velkého románu má podle mého názoru schopnosti i předpoklady. V první řadě jde o již prokázaný prvotřídní stylistický talent, smysl pro upoutávající absurdity, správný humor, někdy až sžíravou upřimnost, schopnost odhalovat soukromé i všelidské problémy v projekci dvou etnických kultur. Stát se trvalou součástí světové literatury tématicky zaměřené na Prahu není zřejmě jednoduché.

Miloš Ondrášek,
Melbourne