Zeptal jsem se manželky, jestli něco ví o takové písničce. Zazpívala „Za tou naší stodolou se líbá Jeník s Andulou.“ To mi nehrálo do noty, vyzvídal jsem znovu. „Za tou naší stodoličkou sedával vrabec“, více jsem se raději již neptal.

Na střeše naší chaloupky pod horami ale sedává papoušek a mlátí zobákem do rýny (moravští čtenáři vědí o co jde), že ho rušíme. Za chalupou po Jeníčkovi a Andulce ani vidu ani slechu, rostou tam ale ostružiny a když se rok vydaří, češu je jako hrušky. Nepatří ke zdejší původní flóře, do Austrálie ostružiník přivlekli zlatokopové během koloniální éry. Často se pokoušeli zbohatnou v pustině, živili se více méně jako původní australští obyvatelé, kteří neznali ovoce. A tak horníci hledali kromě zlata vitamíny v ostružinách. Tento trnitý keř se na jihovýchodě Austrálie velmi rozplevelil, tvoří neproniknutelné houštiny, ani postřik na ně nestačí, jedině na ně platí kozí stádo.



Chalupa patří k českému bontonu. Žijeme v přímořském velkoměstě Melbourne ve státě Victoria, k našemu ráji je to bratru 225 kilometrů po velmi dobré silnici, na severovýchod k okraji horského hřebene zvaného Viktoriánské Alpy. Posledních deset kilometrů jedeme lesní cestou, terénní auto příjde vhod. Nejbližší městečko je od chalupy 30 km, když dojdou zápalky, o soli nad zlato nemluvě, nic jiného nezbývá, než tam dojet.

Po usazení v Melbourne na pořízení chalupy jsem nemohl ani pomyslet. Do Austrálie jsme s dvěmi dětmi dorazili v roce 1969 se třemi kufříky a jedním ruksakem.

Ve velkém knihkupectví jsem viděl 12dílnou knižní řadu o filosofii, pořídil jsem si ji s tím, že po přečtení porozumím přirozenému světu jako filosofickému problému. Náš svět je sice znám, ale nikoliv poznán. Podle mého názoru k hloubání může dojít v klidu a bez vyrušování. To znamenalo na chalupě, na samotě obklopené lesem a klokany, kteří většinou nevyrušují.

A tak se po letech stalo, až jsme se obrazně postavili na nohy. Koupili jsme kus blahovičníkového lesa. Zavedli jsme tam příkrou a klikatou přístupovou cestu, vysypali štěrkem. Vedla k místu ve svahu, na kterém byla po zplanýrování postavena chalupa. Našli jsme tam malý pramen vody, vyústil do malého rybníčku, který jsme časem zřídili pro osvěžení v horkých dnech.



Nejprve jsme ale v lese postavili dva stany a přístřešek z poražených stromů se střechou z térového papíru ve velikosti takových 6x6 metrů, to byla naše kuchyně, jídelna a parádní pokoj. V lese jsme prosekali 90minutovou okružní procházkovou pěšinku. I když nikoliv úplně podle vzoru Klubu českých turistů jsem na stromy ve strategických vzdálenostech přibil červená plastiková víčka od lahví na mléko k nutné orientaci. Na jednom místě se muselo přes rokli, překlenul jsem ji spadlým stromem. Jednou jsem na tomto mostu uklouzl, spadl do rokle, zlomil si ruku a tak řídil auto zmíněných 225 kilometrů do Melbourne, kde mi nasadili sádru na šest týdnů. To uvádím jen proto, abych zdůraznil divočinu, do které jsme posadili naši chaloupku a kde uspokojuji nutkání pochopit nejen svět, ale i vlastní svobodu a horizont možných změn.

Když k jedné změně (myslel jsem na ni dvacet exilových let) došlo, po zvonění klíčů v roce 1989 jsme pozvali ze severních Čech bratra a švagrovou. Hustým blahovičníkovým lesem a ostružiníky nebyli nadšení, neměli s sebou vysoké boty, chalupa je nenadchla také. Nebyl k ní zaveden vodovod, dešťová voda se ze střechy svádí do do tanku s kapacitou 10 tisíc litrů, ruční pumpou se musela přečerpávat do kuchyně, WC a koupelny.

S pumpováním se bratr s odvoláním na pokrok XX. století nemohl smířit. Ohřívač vody na sprchu se živil plynem z bomby, byl také zaveden do malého sporáčku a ledničky. Svítili jsme většinou petrolejkou a rádio hrálo na baterku. Podzemím tam byla zavedena telefonní linka, signál na mobil tam dosud ale nedoletěl.



Časem došlo k velké události, do chalupy příkopem dorazil elektrický proud a pumpa patří minulosti. Manželku tyto vymoženosti našeho věku velmi uspokojily, já jsem ale ztratil pocit neporušenosti mého mikrosvěta. Hranice jsou tam dány tím, kam dojdu a v pořádku se vrátím, lesy se zdají být bez konce, zabloudit se dá snadno. Někdy měli potíže s orientací i naši dva chytří bretaňští ohaři vybavení dobrým nosem.

Toto všechno píšu na objednávku. Před několika týdny jsem se na tomto místě zmínil o tom, jak se prezentuje zima v Melbourne právě v době, kdy v republice se teploměr plížil ke čtyřiceti nad nulou. Zmínil jsem se také o chalupě, cesta nám k ní autem trvá, když dodržuji rychlostní předpisy, tři a půl hodiny. S ohledem na moje hlášení o melbournské zimě a zmínce o chalupě jsem byl vyzván, abych o této jakkoliv prosté stavbě a okolí (v pro mne velkolepé přírodě) vypověděl více připojenou dokumentární fotografií.

Z naší chalupy není vidět žádného souseda, náš les hraničí s územím patřícím Koruně, tedy státu. Říkáme, že jdeme na procházku do obecního. Tam se nesmí stavět a nevedou tudy silnice, nanejvýše mapou neoznačená cesta na přibližování dřeva. Nejde ale o neobydlenou oblast, nemáme plot a přechází k nám zejména klokani a jelení zvěř.

Při poslední návštěvě jsem viděl na obecním (na panským při pozorování jelenů) stádo laní. Zejména v noci jeleni v období páření troubením hledají nevěsty.



O králíky se zajímajícího lišáka, který traverzuje po našem, jsem nazval Černohřbítkem podle Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Klokani nakukují do našich oken. Jednou v zimě jsem slyšel jakési zvuky pod ještě teplým autem, uložil se tam t.zv. klokan šedý měřící při napřímení takových 170 cm. Po vyrušení vyskočil, dal mi pazoury předních končetin na ramena, chtěl si se mnou zatančit tango?

V korunách blahovičníků pátrám po koalách. Sem tam se zde mihne australský divoký pes dingo, také se k nám drala divoká prasata. Manželka si myslela, jak by bylo kaloricky blahodárné u chalupy nakopat vlastní brambory, velmi pracně jsme v kamenité půdě založili samozásobitelské políčko. O sklizeň se postarali divočáci.

Mezi další sousedy patří malým medvědům podobní vakovití wombati, česká zoologie je dříve nazývala drápoši, vyrývají dlouhé chodby s několika komorami, teplota se v nich udržuje v létě v zimě +15C°, to mi prozrazoval do nory zaváděný teploměr. Ježury se živí pozemním i podzemním hmyzem, patří k vejcorodým savcům. Nad chalupou často krouží orel klínoocasý, z lesa na nás doráží neptačími hýkavými zvuky ledňák obrovský. Zde se mu říká kookaburra, domorodci se domnívali, že každé ráno budí obyvatele oblohy, aby zanítili ohně a zaplašili noc. Máme je rádi, živí se zejména plazy. Mezi nevítané obyvatele (my jsme podnájemníci pravděpodobně také nevítaní) patří pakobra, nese na těle tmavé pruhy, proto „tiger snake“, tygří had. Ušknutí by mne snadno poslalo do nirvány, prozatím se vyhýbám.



Asi 15 km od nás žije makedonský přistěhovalec, podle jeho teroristické vizáže se mu široko daleko říká Osáma bin Ládin. Dvakrát za rok ho zavoláme, přijede na traktoru opatřeným sekací lištou a poseče louku, trávu a vyrážející ostružiníky a akácie . O trávník kolem chalupy se starám sám, samohybnou benzinovou sekačku tlačím před sebou jako trakař. Posekaný trávník nemají tygři rádi na rozdíl od papouškovitých rosel vyhledávajících jak hmyz, tak semínka.

Abych nezlenošil a příliš nepátral o našem myšlení, jednání a bytí, připravuji dřevo na topení. To znamená: porazím uschlý nebo najdu vyvrácený strom, motororovou pilou jej rozřežu na polena, ty pak těžkou sekyrou rozsekám, lehkou pak připravím třísky a vše uskladním v dřevníku. Jiné topivo nepoužíváme. V obývacím pokoji máme kamna vyhřívající celou chalupu, je blíže k nebi více než tisíc metrů nad mořem, které oblévá melbournské pláže.

Miloš Ondrášek, Melbourne
Foto: autor