Před časem u nás zazvonil telefon, ozval se neznámý krajan z melbournského letiště. „Můžete se o mne postarat? Právě jsem přiletěl z Prahy, nikoho zde neznám, vaše jméno jsem kdesi četl a číslo našel v telefonním seznamu.“ Postarat se znamená u jistého druhu cestovatelů nocleh, stravu, transport, případně i vyprání košile. Šlo o vyžírku na vysokém stupni drzosti.

Dlouhá léta žijeme na východním předměstí Melbourne a s nepozvanými návštěvníky máme nemalé zkušenosti, zejména v noci. Budí nás, slyšíme jejich mručení, syčení, vrčení, vřískání, mlaskání, skřípání zuby, pouštění větrů. Navíc dupání, když jdou na ně touhy. Jako z hrůzostrašného filmu.Všechno ale doléhá zpod střechy. Nebydlí tam ani krajani, ani strašidla, ale vačnatci velikosti menší kočky.



Mají četné zástupce a to nejen zde v Austrálii. Náš podnájemník, kterého česká zoologie nazývá vačice australská, nepatří však do čeledě vačicovitých s 63 druhy, ale k čeledi kuskusovitých s 19 druhy. Pořád ale stejná čeládka.

Obyvateli naši půdy Australané říkají “brushtail possum“, vačice s kartáčovitým ocasem, čeští přírodovědci “kusu liškový“ (Trichosurus vulpecula) a navíc nepatří k vačicovitým, ale ke kuskusovitým. Pokud žije v korunách stromů, jde o roztomilé zvíře, dává ale naneštěstí přednost lidským obydlím, kde se stává škůdcem.

K jídlu tyto vačice nikdy nesloužily, původní obyvatelé jejich kůži sešívali a používali jako ceremoniální pláštěnku. Evropští kolonizátoři tato zvířata lovili k vývozu kožešiny a populaci zdecimovali. K tomu také přispěly rychle se množící lišky, které byly na australský světadíl dovezeny v 18. století, přispělo kácení lesů a následující degradace biotopu. Lesní požáry si přihodily polínko.

Města se těmto okolnostem vyhýbala a tak se vačice přestěhovaly z dutin stromů pod střechy domů. Z jednoho na druhý se jako provazolezec akrobaticky dostanou po drátech rozvádějících elektrický proud nebo telefon. Podstřeší pak slouží k vyřizování územních sporů, k hlučné společenské i intimní zábavě a vůbec všemu ostatnímu. Nedodržují ovšem ani základy slušného chování a hygieny.

Kusu liškový je přísně vázaný na svoje ohraničené životní území. Předměstská zahrádka s ovocnými stromy, zeleninovým záhonem a keřem růží mu poskytuje “possum supermarket“ s nabídkou chutného a výživného jídla po celý rok – k velkému rozhořčení zahradníka samotného!

Vačičí maminka rodí v přírodě jednou za rok, březost trvá něco přes dva týdny, narozené mládě je velké 1.5 cm a neváží více než dva gramy. Samo se dostane do vaku s dvěma struky a opouští jej po čtyřech měsích. Dospělá vačice není delší než půl metru, hmotnost se pohybuje mezi 2 a 4 kg, dožívá se 15 let. Je všežravá, v přírodě se živí hmyzem, listím i ptačími vajíčky. Blahovičníkové listí je chudé na bílkoviny, tak se tato zvířata s oblibou stěhují k lidským příbytkům. Předměstská zahrádka nabízí roh hojnosti a samička rodí díky kaloričtější stravě dvakrát za rok.

Dospělý kusu liškový, někdy i liščí, dosahuje hmotnosti až 5 kg a až půlmetrové velikosti. Je vybavený chundelatým chápavým ocasem, který umožňuje zavěšení na větev. Barva srstí může být stříbřešedivá, krémová, hnědá ve všech odstínech a dokonce i černá. Drápy na předních končetinách jsou velmi ostré, což je nutné při šplhání na stromových kmenech anebo střešních trámech. Zakončení zadních končetin je vyzbrojeno vratiprstem.

Četl jsem ve zdejších novinách, že mnoho lidí rádo sdílí příbytek s vačicemi. Já k nim nepatřím. Domnívám se, že tato zvířátka spíše patří tam, odkud přišla. Do dutin stromů.



Vypůjčenou drátěnou klec jsem umístil pod střechu, dal do ní vačičí pochoutku, jablko, zmizelo, ale past nesklapla. Australské zákony zakazují usmrcení i odchyt všech druhů původní fauny. Příslušný úřad jsem tedy s vysvětlením důvodu požádal o odchyt. Pokud by tato akce byla úspěšná, vačici bych nesměl zprovodit ze světa, pouze pustit do přírody, tedy v mém případě do parku a to ve vzdálenosti nedosahující 50 metrů. Vačice jsou velmi teritoriální a tak se většinou během krátké doby vrátí tam, kde byly domovem, pokud se jim to nepodaří, uhynou. V tom případě se jiná vačice během několika týdnů usadí do uprázdněného podstřeší.

Podle světové demografické zprávy náš svět se vzestupně urbanizuje, hospodářská i kulturní činnost se soustřeďuje do velkých měst na úkor venkova. V roce 1950 třicet procent světové populace žilo ve městech, tento údaj se nyní dostal na 50% a stále se zvyšuje. Platí to i pro obyvatele našich střech?

Divoce žijící králík se pod střechu rodinného domku zpravidla nedostane, v noci tam neskotačí, nepatří do původní zvířecí kategorie, takže se může střílet, otrávit, bakteriologicky nebo virologicky smrtelně infikovat, nora se může vykopat, vyplavit nebo dynamitovat. A stejně to nepomůže, králící se věnují tomu, co umí nejlépe, rozmnožování.

Miloš Ondrášek, Melbourne