V Jižní Africe při jedné služební cestě řidič a závozník začali stavět stan v kulaté ohradě postavené hluboko v buši na svod a očkování dobytka. Byli úplně hluší k mým protestům, nechtěl jsem spát na suchých kravincích. Znali tu končinu a věděl jsem, že musí mít nějaký důvod, nechtěli o něm mluvit. Sami spali zavření v autě. Toyotě.

Brzo ráno po probuzení jsem slyšel jakési funění, podívám se ze stanu, vně ohrady se shromáždila lví rodina. Všichni nakukovali zvědavě dovnitř, jako my si je prohlížíme v cirkusové manéži. Zajisté litovali, že jsem k pobavení a před jejich snídaní neproskakoval hořící obručí.



Já zase litoval, že nejsem obdařen sytým barytonem Čeňka Paclta, který se v roce 1870 vydal z Čech do Jižní Afriky hledat diamanty. Při setkání s králem zvířat potěžkal ručnici a šelmu zahnal vlasteneckou písní “Zdvihni se, zdvihni, starý český lve“. Nezkoušel jsem, jak daleko se na lidožrouty dojde s patriotismem. Jen o dva roky později se do této oblasti vypravil dr. Emil Holub, navštívil ji třikrát, naposledy v roce 1877, o lvy se nezajímal, připravil mapu Viktoriiných vodopádů a ze západního okraje pouště Kalahari přivezl etnografické zápisy, později je uveřejnil. U řeky Molopolo jeho třicet tažných volů uyhynulo na plícní nákazu a tak v cestě nepokračoval.

Tato část Jižní Afriky se tehdy nazývala Bechuanaland, na její mapě byla vidět bílá, tedy neprobádaná, místa s nápisem “Hic sunt leones“, zde jsou lvi. Bečuánsko, dnes Botswana, je dnes již zmapovaná, lvi tam v přírodě stále volně žijí.

Lev ovšem má svoje pevné místo i u nás, v českých zemích od roku 1247. Markrabí Přemysl Otakar II. ho vsadil do svého erbovního znamení a dnes “stříbrný dvojocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatými zbroji“ je znakem českého státu. Hradčanské samoděržaví ho zbavilo svrchovanosti, nechalo vypelichat, pocuchalo mu hřívu, zapletlo ocas a na hlavu nasadilo pěticípou hvězdu. Bohudík českého lva nyní v jeho plné kráse opět zdobí královská koruna.



S řidičem a patnáctiletým závozníkem (anglicky lorry boy) jsme si dobře rozuměli. Věřte, že česky neuměli a moje znalost jazyka cvána byla mizivá. S mladíkem jsem se však slušně domluvil anglicky. Řidič neuměl ani slovo, ale i tak jsme s bez velkých problémů komunikovali.

Jednou jsme narazili v buši na dobře vybavený tábor prospektorů pátrajících po diamantech. Hezky nás ubytovali a nakrmili. Měli zařízení generující elektrický proud, po večeři pustili na videu jakýsi dobrodružný film. V Ghanzi, moje stanoviště na dva roky a domov řidiče a závozníka, kino neznali, elektrický proud tam nebyl zaveden, na svícení jsme měli svíčky a petrolejku. Ten večer byl tedy pro ně něčím nevídaným, žárovce nevěnovali takovou pozornost jako televizi. Po našem návratu o tom mluvila celá vesnice, nazýval jsem ji Hlavní město Kalahari.

Během protislintavkové očkovací akce podél hranice Botswany a Angoly se nám postavila do cesty široká řeka Okavango. Řidič zastavil a se závozníkem nevěřícně zírali, něco takové nikdy neviděli. Byl tam převoz, na který jinak velmi zručný řidič odmítl najet (z hluboké závěje písku se dovedl vyhrabat), pro mne to nebyl problém.



V Botswaně jsem se musel podrobit nesnadné řidičské zkoušce, i když jsem již měl oprávění z Československa, Tanzánie, ostrova Papua-Nová Guinea a Austrálie. Nemluvě o mezinárodním řidičáku. Všechno jsem mohl doložit. Státní úřad pro veterinární služby mi přiděl terénní Toyotu s kabinou pro tři vyhublé osoby a prostorem pro náklad. Tam bývalo uloženo pracovní a tábornické vybavení. Vždy nastojato postavené dva plechové dvousetlitrové sudy, jeden s pitnou vodou a druhý s benzinem.

Jednou hluboko v buši jsem měl práci na tři dny. Na krátké cesty jsem řídil sám, na dlouhodobé v pro mne obtížném a neznámém terénu jsem si s sebou bral řidiče a závozníka. Měli tam přestávku a rozhodli se, že umyjí auto. Byla tam studna se slanou vodou. Večer, kdy jsem si po celodenní namáhavé práci začal vařit večeři, jsem zjistil, že vůz umyli dobrou vodou ze sudu, který pak naplnili slanou ze studny. Čaj se solí je oblíbený v Mongolsku, nikoliv na Kalahari. Tak mně nasolili!

V angolském městečku Alto Catumbela za hraniční řekou Okavango skomírala papírna živená blahovičníky. Myslel jsem si, že tento druh stromů roste jen v Austrálii, nejen že krášlí krajinu, ale dřevo se využívá na řezivo a dokoce i listí k výrobě eukalyptového oleje, Australani jej považují za všehoj při kožních potížích. V Angole šly tyto stromy k výrobě papíru. Československo tam pod praporem socialistické pomoci zemi, která setřásla jho kolonialismu a nastolila socialismus, vyslalo v roce 1981 zachránce papírové produktivity. Bylo jich 66 včetně manželek, dětí a dvou lékařů. Angola slíbila,, že je bude pečlivě střežit a nepoje v zemi se jich nedotknou. Slib nededržela. V roce 1983 všechny Čechoslováky zajala antikomunistická organizace UNITA. Naši krajané tam pěšky pochodovali téměř tisíc kilometrů za neuvěřitelně obtížných podmínek. Bez vybavení, téměř bez vody, naživu je udržela kukuřičná kaše. Zajetí trvalo 463 dní, kupodivu jen jeden z rukojmích vyčerpáním zemřel. Ostatní se nakonec, i když otřesení, vrátili domů.



Když za řekou sloni odtroubí večerku, tiše jako po špičkách se ztratí mezi stromy. Ptáci se ukryti v křoví přestanou ozývat,všechno živé se ukládá ke spánku. S výjimkou v noci lovících lvů. Slunce oranžově zapadá za obzor.

Miloš Ondrášek, Melbourne