Psal se rok 1967, díky Dubčekovi režim poněkud povolil a tak jsem mohl i se svou rodinou odjet na dva a půl roku do východoafrické Tanzanie.

Ve funkci tzv. Regional Veterinary Officer jsem byl povolán do města Iringa, celý den jízdy autem po tehdy prašné silnici jihozápadně od hlavního města Daresalám na březích Indického oceánu. Nadmořská výška Iringy je kolem 1500 m, jde o hornatý kraj. Syn Petr začal v Irinze okamžitě chodit do druhé třídy malé jednotřídky, dcera Ivana do čtvrté. Oba bez znalosti slova angličtiny. Jejich tetička jim předplácela český dětský časopis, dočetli se, že Tanzánií bude projíždět studentská výprava Lambaréné s cílem vyložit jejich dar, náklad léků pralesní nemocnici legendárního doktora Alberta Schweitzera. Děti na mapě zjistili, že sedm studentů na upravené „vétřiesce“, kopřivnickou továrnou darovaným nákladním autem Tatra, musí projet Iringou, aby se dostali přes Zambii do Lambaréné v Gabunu při Atlantickém oceánu. Tak Ivana a Petr výpravu pozvali k nám.

„Vétříeska“ se přitřásla, po tři dny jsme se všichni těšili, pokud čtenáři znají někoho z rodin těchto odvážných cestovatelů, vyřizujeme pozdravy a vzpomínky. (Když studenti odjížděli, děti plakaly.) Na jeden půlden jsme s nimi vyjeli k místu zvanému Isimila, nalezišti sekyr a pazourků lidí doby kamenné, kteří zde sídlili před 70 tisíci lety. Byl to výlet do dávné minulosti.

Cestu do nedávné minulosti jsme podnikli den na to. Ve Vesnici Kalenga jsme zajeli ke kapličku připomínající malé budově, bylo to muzeum připomínající náčelníka jménem Mkwawa. Tato část Východní Afriky byla v letech 1884- 1918 pod správou císařského Německa. Mkwawa a jeho kmen byli zapřisáhlí nepřátelé této kolonie zvané Deutsch Ost Afrika. Zradou okolních kmenů byl Mkwawa zatlačen do kouta, raději dal v roce 1898 přednost tomu zemřít vlastní rukou než upadnout do německého zajetí a být potupně popraven. Jeho lebka se morbidně v muzeu ukazuje jako nejhledanější exponát. Věděl jak se zbavit hlavy, náčelník a jeho lidé uřezávali svým nepřátelům hlavy za válečného pokřiku he-he. Dekapitovaní Bismarckovi koloniální vojáci mají v Irinze pomník.

Koncem roku 1905 vypukla jižně a západně od Dar es Salaamu další revolta nazvaná „Maji Maji“. Německá kolonie nutila domorodce, aby pracovali téměř zadarmo na bavlníkových plantážích. Nepomohla ani zázračná voda (svahilsky maji) s několika kapkami ricinového oleje a špetkou prosa, mazání mělo zaručit nezranitelnost. Jak to dopadlo, nemusím ani psát, s několika zastaralými puškami, vodičkou maji, šípem a oštěpem se proti vojsku válčit nedá.

To není všechno. V červenci tohoto roku dojde v Novém Yorku k soudnímu jednání mezi Namibií a Německem. Namibii najdeme na mapě zrovna na opačné straně světadílu než Tanzanii. Namibijské jihozápadní břehy omývají vody Atlantického oceánu. Byla to také německá kolonie, Süd West Afrika. Namibie dnes po Německu žádá finanční odškodnění. Jedna z nejtemnějích kapitol afrických dějin se odehrála v letech 1904-1908. Válečnící kmene Herero zabili 123 německých civilistů, kteří v kolonii na půdě uzmuté domorodcům začali chovat skot a zasévat polní plodiny. Herero pastevci dobytka byli ožebračeni na zlomu 19. století. Epidemie moru skotu měla v oblasti zvané Matabeleland na svědomí čtvrt milionů zvířat. Kromě velké mizérie, která postihla celou zemi, se toto smrtelné onemocnění dobytka s postihem pro všechny domorodce projevilo i jinak. Uhynuli tažní voli, doprava se v kolonii dostala na nulu. Němci tedy postavili od místa na západním pobřeží, kde přistávaly evropské nákladní lodě, dvousetkilometrovou železnici vedoucí do hlavního města Windhoek.

Německá vynalézavost však na severu země utrpěla trhlinu. Na mapě vidíme úzký proužek Namibie vybíhající 250 kilometrů na východ, je sevřen Angolou, Zambií a Botswanou. O získání této půdy se postaral Bismarckův místodržící hrabě Caprivi, když si tehdejší velmoci kolem roku 1850 rozdělovaly Afriku. Proužkem země protékala (a protéká) velká řeka navazující na veletok Zambezi, Němci se domnívali, že se lodní doprava může prodloužit pomocí spleti řek na východ k Indickému oceánu. Jenže do cesty se postavily Viktoriiny vodopády a bylo po splavnosti od Atlantického oceánu k Indickému. Německo ztratilo kolonii v roce 1918, správu země převzala jako svěřenecké území Ligy národů Jižní Afrika, ale administrativně byla řízena Velkou Britanií. V roce 1968 byla země nazvaná podle pouště Namib svěřena Jižní Africe, první volby do vznikající samostatné republiky proběhly koncem roku 1994.

Vraťme se ale ke zmíněným 123 zabitým, kteří byli jedni ze čtyř tisíců tam usazených německých kolonistů. Místodržící přivolal z Vaterland generála i s kulomety, 80 tisíc Herero mužů, žen a dětí jeho vojsko postřílelo, 17 tisíc se jich zachránilo útěkem zejména do Bečuánska, dnes Botswany. Do ustanovené Jihozápadní německé kolonie před půldruhým stoletím přijeli i misionáři a luteránské řádové sestry v prapodivných čepcích a do Afriky se nehodících hábitech. Nevím, zda dobrovolně nebo jinak je domorodé ženy následovaly, měly a mají v oblibě pestrost a luteránskou přísnou střídmost nahradily pestrými barvami. Oblékaly se tak v době, kdy jsem v Botswaně působil a fotografoval je, strojí se tak dodnes.





Divoce žijící buvolec česebe poskytuje chutné, jelenímu podobné maso. Ulovené a vykrvené zvíře se musí vysekat po kalaharsku. Kousky masa se vaří v kotlíku s kukuřičnou kaší, tak se nasytí celá rodina. Kukuřičnou mouku posílaly severoamerické pomocné organizace.



Miloš Ondrášek, Melbourne