Jet do Švédska neznamená změnit jen svojí tělesnou geografickou polohu. Není to jen "spatio-", ale navíc i "temporální" přesun. Jo, do Švédska se nejde na sever, ale do daleké budoucnosti... Poté, co jsem postavil stroj času, abych se mohl vrátit k vám, bych vás chtěl varovat před tím, co nás čeká.

Počasí to nebude (prý se otepluje). Skalnaté podloží krajiny také ne, na to je nutné mít nejdřív ledovec, který při tání s sebou vezme i půdu a to se jen tak konat nebude. Ale mohu vám říct, co jsem viděl v hlavním městě.

Když jsem šel jednou po ulici, všiml jsem si zvláštního vchodu, do kterého vstupovali veselí důchodci, kteří navíc vystupovali z taxíků. "Důchodce v taxíku?" řekl jsem si překvapeně, "to jsem ještě neviděl." Tak tam chvíli stojím a nevěřícně koukám na opakující se scénu téměř z fantasie. Když mi jako na ulici postávajícímu středoevropanovi (z našeho pohledu, pro ně jsme všichni "východoevropané" a darmo jsem všem říkal, že Praha je západněji než Vídeň!) začali do plechovky, ze které jsem popíjel kolu, házet drobné, přesunul jsem se dovnitř. A tam jsem se najednou cítil jako Alenka v říši divů. Za nenápadným vchodem se otevřel celkem nový vesmír, ne z jiné galaxie, ale z jiného období, z daleké budoucnosti, kombinace Orwella a Star Wars.

Uvnitř se nacházel obrovský prostor o velikosti poloviny fotbalového hřiště, jehož nízký strop navíc zintenzivňoval absurdní dojem. Za desítkami stolů seděli stovky veselých a milých důchodců, hrajících Bingo! Čili v podstatě jen po celou dobu poslouchající nesouvislé řady čísel, vyplňující křížky do čtverečků a jednou za patnáct minut se smějící na postarší paní, která na pár sekund zapomněla ve vítězném vytržení na svůj věk. Všichni v místnosti byli milí, spokojení, veselí a navenek šťastní (ale mohly to být i pilulky).

A pak z tohoto gigantického korábu vzájemné důchodcovské sounáležitosti všichni pomalu poodjížděli, jak jinak než v taxících. V taxících, jezdících na biopalivo, čili na mrkev a hrášek, které předtím u snídaně samotní tihle spokojení lidé nedojedli. Člověk se pak ptá, jestli by se na své bingo měli jak dostat, kdyby po sobě všechno hezky dojedli, ale tady už asi jde tušit, jak argumentují švédské děti, když do nich maminky tlačí poslední zbytky zeleniny. To se ovšem neděje, jelikož výchova je založena na vzájemném respektu a obohacování a dítě se na ní vlastním rozhodováním svobodně podílí (v principu si ten spratek dělá, co chce).

Ale zpátky k našemu tématu. "Je to ráj", říkáte si, když tohle čtete. No jo, ale když pak vyjdete na ulici, nepotkáte téměř nikoho jiného než důchodce. Na tom není samozřejmě nic špatného, ale když se podíváte na demografické statistiky, zjistíte, že průměrný věk obyvatele Stockholmu je několik roků nad padesát let. Představte si to, máte padesátiny a pořád jste ještě "mladina".

A pak narazíte na výzkum, podle kterého 40 procent obyvatel Stockholmu něžného pohlaví prožije život bez partnera nebo potomka. Pamatujete na bingo hernu? Na tu scénu pohádkové idyly? No jo, všichni do těch taxíků nastupovali a vystupovali sami. Slavná švédská spolupatřičnost není nic jiného než kompenzace mrazivě seveřanské osamělosti.

A to nás, vážení, čeká. Budeme sice všichni jezdit taxíky (do kterých se budou ládovat slupky z banánů ze snídaně), budeme navenek veselí, spokojení a někdy na vteřinu i šťastní (když tam už konečně padne i ta devítka, co mi zbývá do písmene "N"), budeme se dožívat osmdesáti pěti let, infrastruktura bude vybudována pro naše potřeby. Bude to mít ovšem jeden malý háček. Krom nás důchodců tady už moc jiných lidí nebude. Naše budoucnost není luxusní, ale geriatrická. Tak naskákejte do postelí, ať nás to taky nepotká...

Michal Palik
Právník a budoucí důchodce, žil tři roky ve Švédsku, původem ze Slovenska.