O tom, že se v posledních letech polarizuje společnost, bylo napsáno mnoho. Témat, na kterých se to ukazuje, je čím dál víc, a denně přibývají nové zprávy, jež to potvrzují. Vyhrocenost diskuzí mi přitom připadá zbytečná, stačilo by navzájem se poslouchat. Pokusím se to ukázat na několika příkladech.

PŘÍKLAD PRVNÍ: MIGRAČNÍ KRIZE

Argumenty strany vstřícné k uprchlíkům jsou známé: Evropa stojí na principech humanismu a je normální přijímat lidi v nouzi. Konkrétně v České republice pak žádné problémy nehrozí, neboť uprchlíci se k nám nehrnou.

Argumenty protistrany jsou také jasné: Integrace lidí z jiných kultur je problematická, je též obtížné spolehlivě identifikovat ekonomické migranty a migrační vlna s sebou nese zhoršení bezpečnostní situace v západní Evropě.

Na základě těchto argumentů je možno vést diskuzi a snažit se najít co nejpřijatelnější řešení. Namísto toho se však obě strany navzájem osočují, nálepkují se nejrůznějšími přívlastky a situaci vyhrocují. Proč?

PŘÍPAD DRUHÝ: VZTAH K USA, RUSKU A ČÍNĚ

Je pochopitelné, že po revoluci jsme se rádi vymanili z područí SSSR a Varšavské smlouvy a hledali jsme zakotvení západních strukturách. Příklon k USA, zemím západní Evropy a NATO byl logickou cestou a dodnes je v podstatě garancí demokracie.

Zároveň však časem došlo k vystřízlivění, protože i USA se chovají jako mocnost, servítky si neberou a způsobily rozvrat několika zemí na Blízkém východě. Geopolitika je věc syrového pragmatismu, a to je vidět například u použití dvojího metru při uznávání práva národů na sebeurčení (srov. Kosovo/Krym) nebo při (ne)toleranci totalitních režimů podle toho, jak se to hodí (srov. Irák/Saúdská Arábie).

Zklamání z politiky Západu je pochopitelný jev, je však nesmysl kvůli tomu zlehčovat poměry v Rusku nebo Číně, jak se to dnes často děje. Namísto seriózně vedené debaty o komplikovaném uspořádání dnešního světa tu létají vzduchem výkřiky čerpající ze zpráv dezinformačních webů. Proč?

PŘÍPAD TŘETÍ: INKLUZE

Je spousta ředitelů škol, kteří inkluzi odmítají, a pak je řada případů dětí, kterým inkluze pomohla. Podle některých názorů by měla inkluze zahrnout 100 % všech dětí, podle jiných mají svůj velký význam praktické školy. Inkluze může mít mnoho podob a je potřeba říct, že ani pracovníci ve školství nejsou v tomto zajedno. Je to téma, o němž je potřeba vést celospolečenskou diskuzi, založenou na informacích a zkušenostech. Proč namísto toho vídám jen poštěkávání dvou znepřátelených stran a výpady těch, "co to vědí nejlíp"? Proč?

PŘÍPAD ČTVRTÝ: GENDEROVÁ PROBLEMATIKA

Hovoří se o krizi bílého heterosexuálního muže, na druhou stranu dosud rezonují feministické myšlenky, jejichž nositelky upozorňují na stále nerovné podmínky mužů a žen ve společnosti. Ta se překotně přetváří a těžko se v ní orientuje. Zatímco v regionech (z mé zkušenosti) patriarchální způsob uspořádání společnosti vyhovuje často i dnes, zejména městským vrstvám se zajídá. V takové situaci se pak stěží rozlišuje, co je ještě flirt a co už sexuální obtěžování. Je potřeba o tom mluvit a navzájem se snažit chápat. Namísto toho si obě strany v diskusích spílají do chlíváků a pošahaných feministek. Proč?

PŘÍPAD PÁTÝ: NOVINÁŘI

Nedávno jsem četl stať Erika Taberyho o tom, kterak si politici zvykli válčit s médii a odmítat odpovídat některým novinářům na dotazy. Tabery to považuje za nešvar, s čímž se dá obecně souhlasit. Na druhou stranu je třeba říct, že vedle kvalitních novinářů je v českých mediích celá řada diletantů, kteří svou dogmatičností či zaujatostí vážně narušují důvěru v média ze strany občanů a ochotu politiků těmto médiím odpovídat. Je potřeba řešit ten problém komplexně a ne nabádat k vytvoření jakési mediální fronty proti "neposlušným politikům". Proč to dál vyhrocovat? Proč?

PŘÍPAD ŠESTÝ: CÍRKEVNÍ RESTITUCE A PAMÁTNÍK V LETECH

Obě kauzy se sice liší objemem vynaložených prostředků, jinak jsou si však podobné. Jak v případě restitucí, tak i letského památníku jde o počiny, které mají smysl coby reflexe útlaku ze strany totalitních režimů. U obou ovšem existují pochybnosti o kalkulaci finální částky i o způsobu jejich projednání a prosazení. Ty námitky jsou oprávněné, což by ale nemělo být důvodem k útokům na církev v prvním případě a na romskou menšinu v tom druhém. Přesto se tak děje a opět se vytvořily dvě válčící strany, které jednu i druhou kauzu přetvořily v ideologický konflikt. Proč?

Dalo by se pokračovat dál a dál. Společnost se dostala do identitární a hodnotové krize a toho umě využívají extremisté všeho ražení, kteří se rozdmýcháváním konfliktů snaží získávat politické body. To by nebylo nic zvláštního, spíš je zarážející, že přibývá lidí, kteří se tím nechají vyprovokvat. Proč spolu prostě nemůžeme normálně mluvit?

Martin Rataj