Zatímco na počátku devadesátých let to mohlo vypadat, že na celém světě postupně zvítězí demokracie a dále přijde již jen nudné a zdlouhavé vylepšování její efektivity a prosperity, nyní se k nám velké dějiny vracejí. To co nám Andrej s Milošem v příštích letech předvedou, nad tím se nám budou protáčet panenky. Autorova politická fantazie je jen omezená, ale jsou nasnadě například věci následující:

Trochu přistřihneme křidýlka veřejnoprávním médiím – není přeci možné, aby nám kdejaký rýpavý reportér kladl svoje hloupé otázky. Naše společnost potřebuje především klid na práci.

Postupně sprovodíme ze světa to hloupé Andrejovo trestní stíhání. Je to celé jeden velký nesmysl. Andrej by přeci nikdy neukradl ani korunu.
Takový Czexit také není hloupá myšlenka. Není možné, aby nám, přirozeně moudrým a mírumilovným Čechům, rozkazovali nějací přitroublí bruselští byrokraté.
Jediné, co se takovémuto vývoji může trochu stavět do cesty, jsou senát a ústavní soud (ale ty ho dokážou maximálně zpomalit, ne zastavit), Milošovo zdraví (leč moc působí jako živá voda a dokud Miloš dýchá, jeho okolí jej v roli udrží) a Andrejova chamtivost, protože z EU získává nemalé peníze (je ale představitelné, že Vladimir Vladimirovič nabídne jako kompenzaci následující scénář: referendum o vystoupení z EU – Czexit – zrušení českých sankcí vůči Rusku – Agrofert jako privilegovaný dodavatel do Ruska).

Výsledek letošní prezidentské volby byl pro autora nepochopitelný, jakoby žil ve společnosti, jejíž základní hodnoty, preference a směřování jsou mu naprosto cizí. Po podzimních parlamentních volbách ještě mohl doufat, že si to voliči jen dobře nespočítali, že nalétli Andreji Babišovi, že si neuvědomili, že sledováním Mladé fronty DNES si příliš realistický obrázek neudělají. Nyní ale byla tato volba velmi jednoduchá, krystalicky jasná, všechny informace volně dostupné a většina společnosti dala najevo, že nechce žít v moderní liberální otevřené společnosti, jejímiž hlavními hodnotami jsou svoboda, vzájemná solidarita a osobní zodpovědnost. Nenalhávejme si, že snad Jiří Drahoš udělal nějaké chyby ve své kampani a nebýt toho, dopadlo by to lépe a že příště najdeme někoho šikovnějšího a úspěšnějšího. Naopak, byl to velmi kompromisní a volitelný kandidát, žádný extrém, ale prostě není zájem. Až dosud žil autor v přesvědčení, že jsme sice nedokonalá demokracie, ale že přes různé chyby a přešlapy se stále učíme a zlepšujeme. Nyní si ale myslí, že výhybka již byla přehozena a nejpravděpodobnějším dalším vývojem je postupné hnědnutí společnosti.

Jediný způsob jak se vypořádat s malérem, je malér pochopit, porozumět mu. Autor to vidí takto: Problémem nejsou Andrej s Milošem, takových lidí je v každé společnosti nepočítaně, problémem jsou voliči, kteří si volí takovéto reprezentanty. Pokud by tu nebyli Andrej s Milošem, tak by společenskou poptávku uspokojil někdo jiný, dost možná ještě horší. Ale proč si lidé volí takové lídry? Autora neuspokojuje odpověď: „Protože jsou hloupí“. Takováto odpověď neotevírá žádné další pochopení, jenom dodává svému majiteli pocit moudrosti a výlučnosti. Zdá se, že většina společnosti chce především bezpečí, chléb a hry. Přičemž chléb a bezpečí bych nijak neironizoval. Pocit bezpečí patří k základním lidským potřebám.

Autorův oblíbený Jiddu Krishnamurti rozlišuje dva druhy bezpečí: bezpečí psychologické (bezpečí našeho ega, našeho já, toho, s čím se ztotožňujeme) a bezpečí fyzické. Říká, že žádné skutečné psychologické bezpečí neexistuje, nikdy neexistovalo a ani existovat nemůže. A čím více o toto bezpečí usilujeme, tím více zpochybňujeme a narušujeme bezpečí fyzické. Jinak řečeno: snaha o psychologické bezpečí plodí násilné konflikty. Můžeme to kolem sebe vidět na všech stranách, jak agresivně reagují jedinci, kteří se v této oblasti cítí ohroženi. Platí to i naopak. Vtip je v tom, že ego může zemřít a tělo žít dál. V ideálním případě se tak děje neustále, okamžik od okamžiku. Jediné, co může dát jednotlivci sílu na to, aby dokázal žít bez psychologického bezpečí je spiritualita jako živý vztah k tomu, co nás přesahuje. Spiritualita není nic efemérního a prchavého, i moderní neurologické zobrazovací metody naznačují, že jde o jednu ze základních lidských potřeb, která se naléhavě dožaduje svého nasycení. Většinou se jí pokoušejí kultivovat náboženské instituce, které ale nejsou zárukou ani podmínkou její autentické formy. Bohužel u nás se spirituální potřeby sytí povětšinou nezrale, náhražkově, často sebeničivě, třeba špiritusem. A to není jen slovní hříčka. Není náhodou, že naše ateistická společnost má tak vysokou příchylnost k alkoholu.

Shrnuto dohromady: Naše společnost je tvořena především vnitřně nejistými, vykořeněnými občany, kteří ve chvíli, kdy se cítí ohroženi, instinktivně a neomylně volí to své, sice trochu zaplivané, ale alespoň dobře známé pískoviště se silným tatínkem.

Nabízí se otázka, co si s tím vším počít. Nemůžeme měnit společnost, můžeme měnit jen sami sebe. To znamená vést i nadále svůj život tak nejlépe a nejodpovědněji, jak dokážeme. Je ale také zapotřebí zvýšit svou pozornost a ostražitost. Bude se tu přiostřovat. Až masa voličů zjistí, že uzavření země proti vnějším vlivům jim kýžený pocit bezpečí nepřineslo, bude zapotřebí najít vnitřního viníka. A kde je potřeba, tam se najde i politik, který se na jejím uspokojování chce nechat vyvézt nahoru. Že nejsme žádné holubičí povahy, to jsme ve svých dějinách dokázali již vícekrát. V kritických chvílích se zde snadno probouzejí ty nejtemnější lidské vášně a běsi. Vidíme, co rozpoutala možnost příchodu pár tisíc migrantů a co teprve když přijde skutečné ohrožení. Mnoho důvodů k optimismu nevidím, zbývá především naděje. Slovy Václava Havla: „Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Jiří Lukáč