Osobně nesdílím přesvědčení, že dělení politických stran na levici a pravici již není tak důležité. Kdo tedy reprezentuje českou levici a jak kvalitní je nabídka pro levicového a středo-levicového voliče? KSČM je zkrátka KSČM. V jejím velice radikálním volebním programu se píše o částečném znárodňování, právu na práci nebo zrušení NATO. Její název, symbolizující zločiny minulosti, hovoří za mnohé a všichni členové jejího vedení (počítám jen předsedu a místopředsedy) byli i členy předlistopadové KSČ. Je proto těžké ji považovat za demokratickou stranu. Aneb vy „demokratická žumpo“, jak pravil na adresu svých kolegů nedávno v parlamentu komunistický poslanec Ondráček.

Zhruba 18 a půl tisíce hlasů v podzimních volbách získala SPO. Strana podle mě ale zejména v daňové, sociální a ekonomické oblasti nenabízí žádnou zásadní levicovou alternativu, jako by se snad i jednalo o jakousi euroskeptickou platformu české sociální demokracie. Též platformu nacionálněji zaměřenou, která sází ve větší míře na přímou demokracii a je spjata s demokracii ohrožujícím Milošem Zemanem a pod vlivem lidí okolo něj, čímž se navíc stává pro nezanedbatelný počet lidí platformou nevolitelnou. Výraz platforma, byť ho relativizuji, používám i proto, že na čelných pozicích sociální demokracie je poměrně velký počet politiků, kteří Miloše Zemana ve větší či menší míře podporují. Aktuální volební program jakéhosi levicového protipólu KSČM, Zelených, byl, zdá se, orientován na skrz naskrz zeleného, vysoce vzdělaného, sociálního (ale asi ne zas moc) liberála, tedy opravdu úzkou skupinu lidí. Je ještě na levici nějaký alespoň trochu výraznější politický hráč? Možná národní socialisté, kteří získali v posledních volbách 1573 hlasů? V jejich programu se píše o snížení počtu poslanců na 105, zrušení senátu a veřejnoprávních médií, a vzhledem k jejich názvu asi nepřekvapí požadavek na vystoupení z NATO a EU. Tedy minimálně příklon k izolacionismu a autoritářství. Určitě je třeba ještě alespoň zmínit Piráty, jejichž program nějaké levicové prvky obsahuje. Celková neurčitost jejich programu ale jejich zařazení mezi levicové strany a vlastně jakékoli přesnější zařazení dost komplikuje. Hlavním zástupcem české levice je (nebo minimálně dlouho byla) samozřejmě ČSSD, které budu věnovat zvláštní prostor níže.

Při pohledu na politickou mapu států jako Dánsko, Švédsko, Norsko či Francie je ale možné spatřit levicové strany, které v České republice chybí. Strany nikoli komunistické, ale levicovější, než je průměrný sociálně-demokratický směr, a dle mého názoru o dost levicovější, než je česká sociální demokracie. Nebo zkrátka jiné levicové či středo-levé alternativy. Srovnávání je to ale obtížné, domnívám se například, že sociální-demokracie či obdobné strany v některých těchto státech nezastávají stejné pozice jako naše ČSSD a v některých státech stačí stranám pro vstup do parlamentu méně než pět procent. Obecně vzato je ale myslím možné tvrdit, že zleva do středu je tamější politické spektrum více rozvrstvené a voliči mají opravdu z čeho vybírat. Skoro se mi chce říci, že větší nabídka znamená solidárnější, demokratičtější a tím pádem šťastnější národ, ale tak úplně jednoduché to asi nebude. Může to být např. náročnější z hlediska stranické spolupráce, ale zase na druhou stranu nevím o tom, že by zrovna v daných státech probíhal nějaký rozvrat, naopak. Ano, vím, zmíněné státy se s námi z historického nebo hlavně v případě Francie i velikostního hlediska srovnávají obtížně. Ale přeci jenom bych se idealisticky ubíral tímto směrem, nežli se trochu smutně díval na měně demokratické poměry například v Maďarsku nebo Polsku. Ale zpět domů. ČSSD se podle všeho zaměřuje hlavně na střední třídu ale také, jak to tak vypadá, zčásti i na multimilionáře. Alespoň to tak na mě působí, když v jejím programu vidím plán na zavedení dědické daně pro majetek až od 50 milionů. Jak moc je také levicová strana, která není schopna obhájit ani daňovou progresi u příjmů fyzických osob, která by byla více než symbolická? Mám na mysli její návrh v únoru a v podstatě jeho definitivní odvolání na podzim roku 2017. V aktuálním volebním programu se neurčitě (Není to inspirace Piráty nebo ANO 2011?) píše o tom, že se po změně daně příjmy 98 % zaměstnanců sníží. Nejsem schopen takto propočítat důsledky, ale odhaduji, že buď se budou muset zbytku zaměstnanců daně drasticky zvýšit, nebo se bude jednat o dost malé snížení, anebo to bude mít negativní dopad na již teď problematické sestavování státního rozpočtu. A opět podobný přístup jako u dědické daně, když už chce někoho strana rozhněvat, tak jen ty úplně nejbohatší. Levicová politika je o solidaritě, o přerozdělování ve prospěch těch slabých, těch, kteří nedostali takovou šanci na kvalitní život. Z progresivněji nastavených daní by mohly zbýt finance možná i na řešení dlouhodobého deficitu státního rozpočtu nebo třeba na platy zdravotních sester v nemocnicích. Vždy by bylo do čeho investovat. U české sociální demokracie ale moc solidarity nevidím, spíše vidím zbabělost a svým způsobem populismus, tedy až příliš velké politické rozkročení (spíše do středu a dokonce doprava) a tím pádem podle mého názoru částečné zpronevěření se svým ideálům. Nemohu v této souvislosti nepoložit otázku, proč zrovna komunistická strana získala ve volbách v roce 2013 téměř 15 procent, když tři roky předtím to bylo procent 11. Nebyly už tam zárodky tehdejších problémů sociální demokracie? Daňová progrese je běžnou praxí v mnoha státech nejen Evropy. Mimo už dvě zmíněné daňové oblasti je u nás i prostor pro navýšení daně z nemovitosti, ale tak aby to nedopadlo na sociálně slabé, žijící v nájemních bytech, sociální citlivost by měla být samozřejmě základem každé daňové progrese. Je podle mě dobře, že ČSSD trvá alespoň na sektorových daních, i když názory na jejich efektivitu a sociální dopady se různí.

Nezdá se mi ale, že by se česká sociální demokracie dokázala radikálněji změnit, pokud ano, je otázkou, zda by dokázali kormidlem otočit lidé jako Jan Hamáček nebo Jiří Zimola. Jan Hamáček zaujatý inaugurační projev Miloše Zemana, který byl útokem na demokracii jako takovou, označil za vyvážený a Jiří Zimola nedávno zaútočil na Českou televizi, ale jiná, horší média, poškozující demokratickou kulturu v zemi, nechal být. Zemanův inaugurační projev chválil. I během prezidentské volby oba zmínění Miloše Zemana podporovali. Jistě, kvalita demokracie není tím, co u mnoha voličů rozhoduje a možná že v hlavách rýsujícího se vedení sociální demokracie vzniká nový koncept a program strany. Ten ale nevidím, rozhodně ne v opravdu konkrétních obrysech, ani u tzv. Jihočeského desatera Jiřího Zimoly a spolustraníků z jeho kraje, ani na stránkách platformy Zachraňme ČSSD, kam se vedle Jiřího Zimoly podepsali např. Michal Hašek, Zdeněk Škromach a další lidé, kteří zřejmě tvořili opozici minulému vedení strany. Jak napsal také ve svém komentáři 20. prosince 2017 pro Deník Referendum Oto Novotný, některé části Jihočeského desatera si navzájem odporují.

Myslím, že tak jako tak by své místo v Česku našla další levicová strana, která by ČSSD šlapala na paty, jakkoli by byl její vznik obtížný. Strana, která by doplnila nabídku ČSSD, jak tomu je v již zmíněných státech Evropy a převzala minimálně část jejích bývalých voličů. Voličů strany, která částečnou zradou levicových ideálů přispěla ke krizi demokracie ve státě. Její frustrovaní voliči totiž nyní volí nedemokratické ANO a SPD. Právě proto by tato nová strana měla být stranou bytostně demokratickou. Stranou, která je pro členství v Evropské unii, byť ji třeba tvrdě, leč konstruktivně kritizuje. Součástí programu této strany by podle mě mělo být i s demokracií související ukotvení Česka v NATO. Strana by měla cílit zejména na pomoc sociálně slabým, hlavně těm, kteří za svou situaci nemohou a jejich situaci řešit s pomocí daňové progrese ve vícero oblastech. Mohla by i více podporovat odbory a tak tlačit na růst mezd. Nebo na zaměstnavatele, kteří až příliš vydělávají na levné práci, tlačit nějakým jiným způsobem, ale více a lépe než to sociální demokracie dělala či plánovala. Můžu se mýlit, ale jak už jsem naznačil, nezdá se mi, že by tato strana mohla vzniknout vyčleněním z ČSSD. Když jsem se dále díval například na program předsedy Idealistů, spolku, jehož členy jsou převážně mladí sociální demokraté, Radima Hejduka, program, se kterým kandiduje na místopředsedu ČSSD, vypadá sice moderně, ale připadá mi v něčem podobně neurčitý a sociálně umírněný jako poslední volební program sociální demokracie. A to hlavně v tom smyslu, že přesně neříká, kde na své a nepopírám, že zajímavé projekty, vezme peníze. Případné příjmy ze sektorových daní zřejmě stačit nebudou.

7. března napsali v A2larmu v titulku svého komentáře v reakci na demonstraci na Václavském náměstí jeho redaktorky Apolena Rychlíková a Saša Uhlová „Nikdo to za nás neudělá“. Osobně k tomu dodám, že za situace, kdy jsou preference ANO přes 30 % a do sněmovny by se dostala i SPD a KSČM, může dojít při většinovém volebním systému k obratu ve společnosti pouze tehdy, kdy zde bude kvalitnější nabídka prostřednictvím demokratických politických stran, které jsou skutečně levicové nebo alespoň nějaké levicové prvky významněji berou v potaz. Možná se ale tyto strany již změnit nedokážou nebo si k nim lidé budou hledat důvěru již velice těžko. Pak by měla nastoupit nová demokratická levicová strana. Zdá se, že různí levicoví idealisté, ti kteří stojí mimo politické strany nebo jsou spíše jejími řadovými členy si své ideály intenzivnějším angažmá v politice špinit nechtějí a to je škoda. Je mnoho lidí, kteří politiku komentují a vůči některým jevům v ní se vymezují (což je samozřejmě také dobře), ale bohužel málokdo chce politiku skutečně dělat. Stav sociální nerovnosti a zejména nerovnost šancí na důstojný život a s nimi související demokratický deficit se ale samozřejmě samy nezlepší a demokracie, pokud o ni ještě tento národ stojí, je podle mě křehčí, než se může zdát.

Pavel Krupička
Kontakt na autora: pav.krupicka@post.cz