Pracuji teď se spoustou mladých lidí, kteří mě zásobují nejnovějšími populárními hity, které bych nejspíš sám necítil potřebu zkoumat. Jeden často se opakující je God´s plan od Drakea a po měsících nuceného poslechu v práci jsem si jej skutečně pustil i doma, abych měl lepší představu, kdo to vlastně je. Drake v tomto videoklipu rozdává peníze. Pohybuje se po svém sousedství a dává peníze tam, kde má dojem, že je to zapotřebí. V první chvíli mi přišlo laciné vydělávat peníze tím, že se člověk natáčí, jak je rozdává. Na druhou stranu pokud je člověk tímto způsobem vydělává, aby je rozdal a jediná další hodnota z toho plynoucí je jeho vlastní popularita, v čem je to vlastně laciné? Popularitu může dnes člověk ztratit mrknutím oka, ale peníze, které dal tam, kde jich bylo zapotřebí, už svůj kus práce odvedly.

Co ovšem více přitahuje pozornost na tomto videoklipu, není přemítání o moralitě takového jednání, ale samozřejmě jeho vizuální stránka – ukazuje především emotivní záběry vděčných a dojatých lidí a tím je atraktivní, protože i sledování podobných momentů vyvolává v nás, divácích, příjemné pocity. Lidé, kteří mají zdravotní problémy nebo se potýkají s nedostatkem práce či s chudobou, jsou u nás zvyklí, že se k nim peníze dostávají nějakým systémem přerozdělování. Když za nimi přijde celebrita a ty peníze jim prostě vtiskne do ruky, má to úplně jinou dimenzi. Pro ně samotné je to velmi dojemné, protože je to neočekávané. Navíc lidé se sami cítí dobře, když peníze darují. Když posíláme peníze na ty, kteří se dostali do problémů, na oběti živelných pohrom, na veřejné sbírky jako jsou Člověk v tísni, Světluška, Nadace pomozte dětem, pak ze sebe máme dobrý pocit. Jenže co jiného je vlastně systém veřejného zdravotního pojištění, než fakt, že každý měsíc posíláme peníze (o kterých sami doufáme, že je nebudeme potřebovat) lidem, kteří se potýkají se zdravotními problémy? Každý měsíc platíme daně, jejichž část putuje k lidem, kteří jsou bez práce či se potýkají s chudobou. Vypomáháme jimi těm, kteří jsou zrovna v tuto chvíli v naší společnosti slabší. A i zde doufáme, že tyto peníze sami nebudeme potřebovat.

Pokud pracujeme, každý měsíc přispíváme a děláme velké solidární gesto. Jen ho tak nevnímáme. Lidé, kteří čekají na dávky nebo čerpají peníze od zdravotní pojišťovny, možná necítí vděčnost, možná jsou naopak mnohdy naštvaní na systém, protože peníze nepřicházejí tak rychle, jak by si přáli. Když odvádíme peníze z každoměsíční výplaty, pravděpodobně se občas i rozčílíme, že nám z nich systém ukrojí příliš mnoho. Jenže ten systém jsme my. Je naplněn lidmi. A tím, že jej odosobňujeme, se sami připravujeme o strašně moc. Připravujeme se o všechny příjemné pocity z toho, že odvádíme svůj kus práce, že obdarováváme potřebné. Možná byste chtěli namítnout, že do systému veřejného zdravotního pojištění, sociálního zabezpečení apod. máme povinnost peníze odvádět a tato povinnost vyplývá ze zákona. Samozřejmě. Ale ty zákony jsme si přece vytvořili my sami. Našim voleným zástupcům jsme dali mandát k tomu, aby pro nás tyto zákony vytvořili. Aby vytvořili obrovský mechanismus vzájemné solidarity.

Tento text nemá ponoukat k tomu, abychom si konečně mohli říct, že přece děláme dost tím, že platíme daně a odvádíme peníze na zdravotní a sociální pojištění a už se o nic dalšího nezajímat. Člověk vždycky může dělat víc. Ale abychom si uvědomili, co jsme jeden pro druhého zvyklí dělat. Je pak opravdu tak těžké najít k sobě cestu, mluvit spolu se vzájemným respektem, hledat kompromisy?

Václav Vrobel