Když poprvé vejdete do Baziliky svatého Petra v Římě, stavba vás ohromí svou velkorysostí. Na první dojem vás praští mezi oči, zatají se vám dech. Můžete tady strávit hodiny. Zaklonit hlavu a nechat se unášet monumentální architekturou nebo tiše postát před Michalangelovou pietou. Až, nakonec jako vždy, začnete sledovat lidi. Jak vcházejí do chrámu, jejich první reakce a výrazy ve tváři. Otevřou se dveře a vchází mladá žena s latinskoamerickými rysy. Ve tváři směs úžasu a dojetí. Zavzlyká. Pokřižuje se. Náhle začne pracovat vaše fantazie. Odkud asi je? Z Mexika? Argentiny? Nebo už se narodila v Texasu v rodině přistěhovalců? Každopádně je z křesťanské věřící rodiny a návštěva Říma pro ní hodně znamená. Nejspíš je tady poprvé. V dlouhé paměti její rodiny je první generace, které se to podařilo. Bude hodně fotit. Její rodiče si takovou cestu ještě dovolit nemohli, ale našetřili jí na studia. Teď pracuje jako advokátka v nějakém velkém městě někde mezi Ohňovou zemí a Aljaškou. Je jedno kde. Vždyť cestování je tak snadné. Jednou možná koupí letenku do Říma i svým rodičům. I pro ně bude návštěva svatého města životní zážitek.

Je to už téměř deset let, kdy jsem Vatikán navštívil. Nemyslím si, že by se bazilika nějak závratně změnila. Jen těch poutníků, schválně nechci říkat turistů, ze zemí latinské Ameriky zajisté přibylo. Ale také návštěvníků z Afriky nebo Asie. A také tu mají nového papeže. Je to
už více než pět let, když František usedl na svatý stolec. Papež, který již půl desetiletí mluví k lidem, jako je dívka, kterou jsem před lety potkal v chrámu na svatopetrském náměstí. K mladým lidem ze zemí rozvojových či zemí třetího světa, jak se říkalo dříve, ale dnes se více používá výraz "emergency countries", země se vynořující. Zemí jejichž vlády jako své prioritní cíle deklarují boj proti chudobě a negramotnosti nebo tvorbu pracovních míst. A mnohdy se jim to přes všechny problémy s korupcí a klientelismem daří. Roste střední třída, klesá negramotnost a přibývá vzdělaných, sebevědomých mladých lidí.

Jednaosmdesátiletý František, který je sám z Argentiny, moc dobře ví, jaké změny se za jeho života v nám vzdálených zemích proběhly a jak stále nabírají na tempu. Zatímco my sledujeme důsledky výše zmíněných změn v ulicích evropských měst v rostoucím počtu turistů, on má vše z první ruky již dávno. A moc dobře si uvědomuje, že stále početnější střední třída v Indii, Brazílii nebo Číně bude měnit náš svět v blízké budoucnosti možná více než tolik obávaná imigrace z převážně muslimských zemí. Co je pro nás statistika “nárůstu příjezdů turistů”, tam si on dokáže představit konkrétní příběhy. Není divu, že dnešnímu propojeném světu rozumí lépe než-li kdejaký západní politik.

Když papež před lety začínal svůj pontifikát, mnohé znejistěl pro někoho možná až okázalou demonstrací skromnosti. Stejně jako spousty dalších dával snímky ze setkání s lidmi na sociální sítě. “Papež si jen dělá PR” neodpustil si komentář každý, kdo dnes rozumí marketingu a světu vůbec stejně jako politice nebo fotbalu. Snad jim ani nedošlo, že svatý otec ani tak nemluví k manažerům reklamních agentur a politikům z blahobytných západních měst, ale spíše k té dívce, kterou jsem potkal u svatého Petra. Vzpomeňte si na ní, až budete v letních měsících nadávat v centru Prahy, že nemůžete pro davy přejít přes Karlův most.

Ondřej Macka
průvodce po Praze, spolupracovník HN