Skoro přesně před pěti lety jsem ležel večer po vědecké konferenci v malém pokoji hotýlku ve Štýrském Hradci. V televizi jsem tehdy poprvé uviděl cestovatelsko-gastronomický pořad, v němž šedovlasý, vytáhlý elegán zaplouvá do života místních společností, aby s nimi ochutnal jejich běžné i neběžné pokrmy v domácí a nestrojené atmosféře. Bylo pro mne tehdy šok, jak vysoký Američan dokáže popsat kouzlo lidských kultur, mnohem lépe než příspěvky na vědecké konferenci, které jsem se tehdy účastnil.

Ten pán se jmenoval Anthony Bourdain a v pátek 9. června jsme se dozvěděli, že si vzal život. Bylo mu 61 let. Nechce se mi tu psát výčet toho kolik knih napsal, kolik pořadů natočil, co všude procestoval nebo co podivného snědl. Ač by to samotné bylo jistě ohromující, není to na jeho díle nejdůležitější. Tím nejdůležitějším byl jeho přístup k ostatním kulturám, se kterými tady obýváme stejnou planetu.

Anthony Bourdain se nikdy neštítil místních obyvatel a vždy dělal přesně to, co dělají oni. Nikdy se nestavěl do role západního povýšeného cestovatele, který pohrdá místními obyvateli a jen čeká, až ho klimatizovaný dopravní prostředek doveze do oploceného resortu. Na druhou stranu ani neměl problém vzít si na sebe frak a účastnit se toho nejhonosnějšího banketu a opět, aniž by se povyšoval na jeho účastníky. Jinými slovy byl stejně doma v tom nejposlednějším warungu, tratorii, ale stejně tak i v nejlepší francouzské restauraci.

Právě tato schopnost brát si z každého to nejlepší a zároveň volnost a lehkost, s jakou dokázal měnit jednotlivé kontexty, byla vždy velmi inspirující.

S jeho pořady člověk nikdy neměl pocit, že je na zájezdu, jehož účastníci se tupě podivují všemu, co vidí okolo sebe, ale naopak měl ten vzácný pocit, že je přímým účastníkem nedělního oběda v přízemním bytu v jedné z neapolských uliček, kde se sešla celá rodina, aby si všichni pospolu vychutnali maminčino ragú tak, jak tomu bývá každou neděli.

Pokud je základní antropologickou premisou k pochopení druhých žít přesně tak, jak žijí místní, uměl to Anthony Bourdain dokonale. Neměl problém sníst i ty nejpodivnější pokrmy, zajít do tureckých lázní nebo se zkouřit na písečné duně kdesi v Indii. Právě tento jeho přístup ovlivnil celou generaci dnešních cestovatelů, kteří se pokouší (ať více či méně úspěšně) vymanit z hlavních turistických tahů a dostat se mnohem blíže a na rovinu místních obyvatel.

Jeho přístup k životu asi nejlépe dokazuje dnes už nesmrtelná scéna. Barack Obama jako první americký prezident od konce války navštěvuje Hanoj a povečeří u malého stolku v pouličním bistru právě s Anthony Bourdainem. Provoz v podniku je nepřerušen a okolo sedí obyčejní místní lidé. Americký prezident pije pivo z flašky a už nemůže být blíže běžným lidem.

Dalo by se říci, že jídla celého světa nebyla pro Bourdaina cílem, ale prostředkem, jak se potkat s odlišnostmi, lidmi, radostmi i strastmi běžných obyvatel celého světa. Jeho televizní vyprávění byla syrová, často drsná a zároveň plná života.

Osobně Vám pane Bourdaine děkuji za to, že jste mi ukázal nové způsoby cestování, které jdou až na dřeň všeho krásného a opravdového. Váš hlas mi bude na tomto světě chybět.

Daniel Zeman
digitální nomád, píše blog