Carl Clausewitz vyslovil velkou větu, že válka nemá svou vlastní logiku, válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky. Větu stačí lehce obměnit, aby sedla na současnou předvolení situaci v Česku: Babišovo hnutí ANO 2011 je pokračováním ODS jinými prostředky. ANO a obecně populisté nepřicházejí s ničím vlastním, jen pokračují v tom, co dělali jejich političtí předchůdci, kteří po jejich nástupu najednou zjistili, že jsou anti populisté. Nejenže se svým velkým odmítnutím populismu přicházejí s křížkem po funuse, ale navíc právě jím dělají populistům lví službu. Jen ze všech stran znějící „NE“ populismu vytváří dojem, že populisté jsou něčím originální. Populisté i anti populisté se vzájemně nesnáší, a to je baví. Pravdou je však říci rozhodné „NE“ této jejich nesnášenlivosti. Pravdou je, že Babiš pokračuje v Kalouskových šlépějích jinými prostředky, že je Kalouskovým enfant terrible. Kdyby měl Kalousek alespoň trochu cti a reflexe, tak by se k Babišovi přiznal a lživě ho od sebe neodstrkával. Až bude Babiš Kalouskovi zase nadávat do „Kalousků“, měl by se mu Kalousek postavit čelem, jako čestný chlap, jak to má jistě rád, a říci svému Babišovi: poznávám se v Tobě můj synu.

V čem je Babiš pokračováním Kalouska (respektive ODS) jinými prostředky? Přesně v tom, v čem je Kalousek a ODS pokračováním komunistické politiky jinými prostředky. Komunistická politika se zakládala na rozdělení na „my a oni“. Na jedné straně stála Strana, která svou marxistickou řečí vystihovala proletářskou esenci lidu, a proti ní stál lid, který si tuto svou esenci stále méně a méně uvědomoval, až se mu marxistická řeč Strany stala směšnou, čímž lid vyjádřil svou dospělost, že Stranu už nepotřebuje a že nepotřebuje nikoho, aby mu říkal, co je jeho esencí. Na tomto rozdělení na “my a oni“ stála a padala politika komunistické strany. Směšnost její řeči pak toto rozdělení na „my a oni“ zlomila. Vláda jedné Strany padla. Babiš má potom naprostou pravdu, když říká, že z břehu, na kterém stojí lid, to vypadá, že celá polistopadová garnitura stojí na tom samém – protějším – břehu jako předtím komunistická strana. Nemá však pravdu v tom, pokud říká, že on je lidu blíže, že on stojí jinde, než stál Kalousek, Zeman nebo Klaus nebo Jakeš. Viděno ve velkém, je Babiš jako polistopadová garnitura pokračovatelem komunistické politiky jinými prostředky, pokračovatelem velkého dělení na „my a oni“, jen s tím rozdílem, že je udržované a stabilizované jinými prostředky.

Jako kouzelník čaruje Babiš kandidáty na primátora, sesílá je z hůry, jako by bůhvíodkud, odněkud z protějšího břehu, jediným kritériem je, aby vyhovovali momentálnímu vkusu lidu, aby se líbili, aby uměli říci, že všechno bude a bude líp. Vše ostatní je navíc. Vše ostatní – totiž program – je špatně. Mít politický program je příliš komunistické – program totiž vystihuje esenci či základ, který má lid pomocí jím volené politické reprezentace prosazovat a uskutečňovat. Esencí lidu je podle ODS podnikatel, podle ČSSD sociálně citlivý a solidární občan. Jejich syntézou je jeden sociálně citlivý podnikatel – Babiš. Sociálně citlivě leze lidem do zadku a navíc do toho neplatí – jak se na velké podnikatele sluší a patří – žádné daně, když se připočítají příjmy z dotací. Naopak příliš komunistické strany jako ODS, ČSSD či TOP09 jsou, pokud jde o sociální vtíravost, velice necitlivé, protože když řeknou, že „to a to“ je náš program, riskují, že lid řekne: děkuji, nechci. To Babišovi lid říci nemůže. Babiš se lidu chytře předem poptá, co chce, a zapíše si to. Když se ho někdo slušně zeptá, zda by nebylo slušné, aby platil vyšší daně, odsekne mu, na co stát potřebuje vyšší daně, na to aby postavil školku? Na to je nepotřebuje, postavím ji na místo něho sám a navíc rychleji a efektivněji. Tak Babiš realizuje sen ODS o minimálním státu.

Na tuto programovou vyprázdněnost proto nemůže platit nic jiného než politický program. V tomto ohledu je třeba se vrátit před Babiše. Ne však v tom ohledu, že se vrátíme k programu ODS (všichni jsou podnikatelé), protože tento program docela okatě docílil toho, že z podnikatelů udělal podnikatele jednoho – Babiše. Návrat k politickému programu proto nesmí být zpátečnický (heslo „Praha volí ODS“ je jako vstupenka do muzea komunismu), ale musí být pokrokový v tom smyslu, že překoná ono z komunismu zděděné rozdělení na „my a oni“.

Z tohoto úhlu pohledu má pražský volič před sebou docela ojedinělou příležitost – nevídaně má před sebou tři jasně rozlišitelné možnosti koho volit. Tyto možnosti nápadně připomínají tři časová určení: minulost, přítomnost a budoucnost. Buď bude Praha volit minulost (tj. ODS, TOP09, KDU-ČSL nebo ČSSD), nebo bude volit přítomnost (tj. ANO), nebo bude volit budoucnost (Piráty, Praha Sobě, Zelení).

Odtud přirozeně vyplývá, že volit minulost nebo volit přítomnost znamená šlapat po naší budoucnosti. Znamená to sobecky se stavět do role posledního člověka, který sám sobě svou budoucnost už zničil, protože tuto jeho budoucnost tu dennodenně prožíváme každý den pohledem na zacpanou magistrálu, na nemocnice zaplněné nemocnými, na psychiatrické léčebny zaplněné psychicky nemocnými, na cyklisty umírající pod koly aut, na bezdomovce bez domova, na chátru, která ničí, co vidí, na nevkusně zbohatlickou smetánku, která ztratila poslední zbytky studu a vkusu. To všechno je budoucnost podle ODS, o kterou se tady nemusíme přít, protože tady a teď se na ni můžeme dívat. Nejenže tento poslední člověk už jednu budoucnost pošlapal, ale má tu sprostotu to chtít udělat ještě jednou a zničit i tu budoucnost, která teprve přijde. Podle hesla: když už, tak už.

Samozřejmě se nabízí ještě čtvrtá možnost, volit KSČM. To by ovšem v této souvislosti znamenalo chtít popřít trojdimenzionální rozdělení času.

Tomáš Korda
Autor je doktorandem na Ústavu politologie FF UK