Jednoduchý důvod, proč jsem nešel včera na Letnou, je ten, že jsem se kdysi účastnil velké stotisícové demonstrace proti Nečasově (Kalouskově) vládě škrtů. Byl jsem tehdy upřímně přesvědčen, že nemůžu jinak a musím jít na Václavák, abych svou troškou přispěl ke zlepšení politického směřování této země, ale opak se stal pravdou: můj odpor proti neoliberálnímu Nečasovi si přivlastnil Babiš, čili nesu vinu za to, že tu máme Babiše.

Ale kdo je tady nevinný? Ti snad, kteří si nadosmrti chtějí prodlužovat pubertální život v sametové nevinnosti?

Kdo je tady nevinný, když s bývalým prezidentem Havlem si každý myslí, že v politice mají vládnout osobnosti? A když jsme se konečně dočkali a skutečnost tyto prosby vyslyšela, každý afektovaně ječí, že takovouto osobnost jako Babiš nemínil, že chtěl jinou, důstojnější a slušnější. Ale skutečnost z vysoka kašle na to, co kdo míní tím, co říká. Skutečnost realizuje to, co kdo říká.

Kdo je nevinný, když každý říká, že pravolevé štěpení je passé? Jen a jen protože si tohle každý myslí, tak tu má před očima Babiše, aby na vlastní kůži pocítil, jak špatně myslí, či spíše, jak vůbec nemyslí.
Kalousek se Schwarzenbergem a Havlem říkali, že svět je jinde, že svět se změnil a dělení na pravici a levici patří minulosti, protože již bylo dosaženo konečného vítězství nad alternativou, nad levicí, nad komunismem. A nyní? Fukuyama v intelektuální zoufalosti do Respektu píše, že je třeba zase číst Marxe. Jako by chtěl znovu oživit starý dobrý svět liberální demokracie, kdy ještě existovala alternativa. Ale skutečnost dává Thatcherové pravdu: neexistuje žádná alternativa. Když Babiš říká, že neodstoupí, říká totéž.

Když Thatcherová řekla, že jejím největším politickým úspěchem je podle neoliberálních dogmat reformovaná sociální demokracie („new labour“), nedořekla, že jejím ještě větším úspěchem jsou neliberální populistické demokracie – demokracie bez alternativy. Když je Marx mrtvý a mrtvý již nadosmrti zůstane, nemá liberální demokracie nic, co by ji zevnitř štěpilo a kolem čeho by tmelila své občany. Zákonitě proto upadá a degeneruje v demokracii utužované vnější hrozbou (migranti, Brusel nebo… Babiš).

Hegel někde píše, že vítěznou stranou se stane ta strana, která se štěpí ve dví. Například když Evropu kdysi dobývali Turkové a na jedné straně stálo islámské náboženství a na druhé křesťanství, vítězným a proto pravdivým náboženstvím se ukázalo být křesťanství, protože se dokázalo štěpit – reformovat, což se Islámu z definice jeho víry v nezjeveného Boha nemůže nikdy podařit. Proto je vždy takový, jaký je, někdy liberálnější, jindy fanatičtější na základě toho, jak na něho působí okolní svět.

Chtějí-li se proto demonstrující proti Babišovi opravdu stát vítěznou stranou, proč se vymezují vůči Babišově osobě? Kde je téma, které by jejich stranu štěpilo ve dví? Kudy se line mezi demonstranty štěpící linie, o čem demonstrující polemizují? Žádná taková roztržka neexistuje, protože demonstrujícím záleží jen na Babišovi a lživě svou obsesi jeho osobou vydávají za starost o právní stát.

Měl snad Luther s tehdejším katolickým papežem osobní problém? Neměl. Jemu šlo v prvé řadě o podstatu křesťanské víry, kterou katolická církev s papežem v čele nedokázala náležitě artikulovat. I boj proti odpustkům byl pro Luthera nakonec druhotný, protože ryba smrdí od hlavy a odpustek stejně jako Babiš je nanejvýš rybí ocas, nikoli hlava. Smrdutou hlavou ryby je kupříkladu ona myšlenka, že pravolevé dělení je mrtvé, že politice chybí osobnosti a ty by jí měly vládnout. Nakonec tedy to, proti čemu demonstranti demonstrují, není Babiš, ale jejich vlastní myšlenky, jejichž je Babiš manifestací.

Tomáš Korda
Autor je doktorandem na Ústavu politologie FF UK