Náš premiér je kabrňák. On chyby nedělá, on tedy ne. A když ano, tak to s ním nehne, ani když jde o výsledek soudního konání. Normální u normálních lidí by bylo: promiňte, omlouvám se, nebyla to pravda, zmýlil jsem se. Podle současné rétoriky, která nám z nejvyšších míst naší politiky ukazuje příklady pro mladé, je to ale jinak: odvolám se.

Tak to předvedl i nyní, když prohlásil zřejmou populistickou lež, která jako by vznikla v době, kdy byl Andrej Babiš ještě spolupracovníkem komunistické StB, že demonstranti, jejichž počty šly do statisíců, jsou za účast na demonstraci placeni. To už by mohlo napadnout snad jen Milouše Jakeše a to ještě v dobách, kdy se cítil sám jak kůl v plotě.

Slušnost bohužel už dávno na tuzemské politické scéně hraje jen podřadnější role – v tom našem nekonečném politickém seriálu, který se obsahově zmítá někde mezi krimi, tragikomedií a TV Barrandov. Místo toho se dozvíme, že Babiš „ve věci pouze sděloval určitý svůj názor, který reagoval na výroky pana poslance Růžičky, které byly předmětem veřejné debaty.“

Je to smutný pohled, když se normální ženská, která přijde na manifestaci vyjádřit svůj názor (ať už si o něm myslí kdo chce, co chce) proti zvůli moci, dozví, že je tam vlastně nastrčeným a placeným agentem opozice nebo kterého čerta. A to ještě z úst soudně potvrzeného agenta, který to ale nikdy nepřiznal. Přesně podle vzorce: Zapírám, zapírám a když to praskne zapírám dál. Asi doufá, že stokrát opakovaná lež se potom opravdu změní v pravdu – a když je to tisíckrát, tak už je to pravdička úplně k sežrání.

Přesto si říkám, co by to tomu Babišovi udělalo, kdyby se normálně omluvil. Udělám chybu, pardon, spletl jsem se. Jenže to by asi nesedělo, protože to nebyl omyl, to byl cíl, jak naježit své soukmenovce a dodat jim jistotu, že nemusejí zbytečně přemýšlet. Nositelem jejich světlé budoucnosti jsem přece já (teda on – Andrej Veliký), proto mají být v klidu, nechat se unášet dějinami a dál jednou za pár let vhodit do hlasovacích uren při volbách ty správné lístky a on jim potom splní tajná přání – důchodcům zvýší důchody, matkám na mateřské zvedne mateřskou, učitelům přidá taky. A kde na to vezmeme? To nevíte? My přece makáme! Kdo z vás postavil víc než psí boudu, já jsem podnikatel a úspěšný, Agrofertový. A když? Tak to hodím na ČSSD, to přece chtějí oni.

Ale bylo by to krásné… Takové to: dobrý den, jak se máte a omlouvám se, že jsem o vás včera řekl to a to, protože jsem zjistil, že to není pravda. Jak by tady bylo krásně, kdyby tady nebyly ty vosy (děkuji pane Hrabale).

Jenže ony tu jsou a jak to vypadá, tak i budou, musíme se s nimi naučit žít a bohužel i přijmout jejich způsob existence. To už není dřevec a hrrr na větrné mlýny. To už je úplně jinde. Máš právníka? Nemáš! Tak co si to vůbec dovoluješ. Ty, že mě dáš k soudu? Víš, co já se ti na to můžu… A kdyby, budu se odvolávat tak dlouho, až…

Až jednou, Andreji, narazíš na nebeskou bránu a vedle vchodu bude šipka dolů a u ní nápis – Jdi za Milošem, Andreji, tak tam už ani právníci nepomohou.

P.S.: A to jsem ateista. Proto věřím, že bychom si měli umět udělat na světě pěkně ještě dřív.

Jan Dvořák
Autor je novinář.