Kdo nikdy nepoznal, (nejen jako krátkodobý turista), jinou zem a kulturu, než svoji rodnou hroudu, těžko si dokáže udělat opravdovou představu, jak na tom vlastně je ta jeho "vlast".

Je to jako se vším: dokud si neuděláte nadhled a odstup, nevíte s jistotou, jak co vlastně je. A tak jsem se - po letech zmítání v pochybnostech "všude dobře, doma nejlíp", a taky o tom opačném "všude dobře, tak co doma" - rozhodla, že to musím prověřit na vlastní kůži. Samozřejmě každému cukání předcházejí různé další peripetie, které působí jako katalyzátor, nebo naopak brzda každého závažného "životního" rozhodnutí. A ať už jsou to soukromé osobní záležitosti, anebo hnusná "blbá" nálada, nakonec vždycky přijde ten pocit dušnosti, či reflex útěku z místa nehody, který ve vás začne hlodat, pak pudit, a nakonec vyvrcholí v cosi, co byste v sobě často ani nehledali.

A tak jednoho pošmourného, listopadového dne, sedíc v pražské kuchyni u počítače, vás přemůže jediný pohled z okna. Holovětve stromů nadcházející zimy, šedý klimatický smog, ruku v ruce s tím společenským, vygraduje tak, že si zhnuseně povzdechnete: "Bože, další zimu tady nepřežiju!"

Pak už to jde rychle. Jako ve snách maně, instinktivně, kliknete na portál letenek, a za týden na to stojíte sama, jen se svou krosnou, v Bombaji na letišti.V podstatě jedna jediná chvilka rozhodne o celém vašem dalším osudu na kdovíjak dlouho. Tak jednoduché to je - jen mít odvahu udělat rozhodnutí.

Jako kdybyste předtím celý život jen čekali na to rozjiskření a nakopnutí.

Najednou vás nečekaně objímá šestatřicetimilionová megapole, a rázem se začne odehrávat úplně jiný filmový kus, než který jste žili doposud. Je to jako v nějaké surreálné reality show "výměna životů". Zjistíte o sobě tolik dosud neznámých věcí a rysů, které jste zatím o sobě neměli možnost či příležitost zjistit, až sami nepoznáváte, a ptáte se: jsem to vůbec já, ta obyčejná, všední, padesátiletá ženská na sklonku důchodu? A kdo je ten dobrodruh ve mně, kde byl? A najednou se vůbec nebojíte. Spadne z vás všechna ta léty shromažďovaná existenciální úzkost, uťápnutost, a jen se slyšíte, jak ječíte na letištního úředníka a jeho drzou, nemístnou otázku, kde že máte manžela nebo aspoň voucher z cestovky, co je mu po tom, já jsem svobodný člověk! (Neboť cestovat jen jako samotná žena bez doprovodu chlapa se považuje bezmála za útok na mužskou suverenitu a integritu).

A v ten moment se cítíte silná, neohrožená, sebejistá jako nikdy předtím. Velmi osvobozující. Svobodná! Máte najednou volná křídla, která si mohou letět kam chtějí, kdy chtějí, jak rychle chtějí, a nikdo jiný už vám nic nepodsouvá, nevnukává, neovlivňuje, nemanipuluje, co máte udělat a kudy jít. A najednou si uvědomíte tu pravou cenu a smysl svobody. Už žádné výjezdní doložky, žádné žebrání o cestovní příslib, žádné sledovačky estébáků, žádné mimikry.

A už za dveřmi toho nového "LETIŠTĚ" zjistíte, že se vůbec necítíte ztracená, bezradná, nejistá v tom neznámém, přesto ne cizím, městě, prostředí, světě, ale že se naopak až překvapivě skvěle orientujete, víte a chcete. Zjistíte, o sobě cosi zásadního: že jste kosmopolitní. Všudezdejší.

A po dalších několika dnech a šesti stech kilometrech indickými cestami-necestami stanete na místě, které jste znali jen ze svých snů. Slunce, šumící oceán, domečky na sloupech - a mozaika v hlavě je složená: Ano, tohle je to teplé místo pod sluncem, kde jsem vždycky chtěla žít!
A ten pocit už vás nikdy neopustí.

A když se pak vracíte na svou zpáteční letenku a kroužíte zase nad Ruzyní, už v tom okamžiku víte. Jasně a bezprecedentně. Umíte si naráz zformulovat, co vás trápilo, dusilo, sužovalo, znesvobodňovalo, a vnitřní břichomluvou vedete monolog a vyřknete zaklínadlo "Bože, co tu vlastně dělám, proč se vůbec vracím? Co tu ještě hledám, v té zemi, kolébce mé a matce mé, která se však většinu života chovala jako diktátorská macecha?!" A najednou vás popadne ten dlouho zadržovaný vztek, který ovšem zapůsobí jako polibek krásného prince na zakletou princeznu v žábě, břednoucí plaše v bahnitém rybníce. To je projev svobody! Volnost pohybu, volnost názoru, volnost rozhodování sama za sebe.

A pak už to jde ráz naráz. Do roka a do dne máte podruhé sbalený ten třiadvacetikilový kufr života, a tentokrát už s jasným plánem, co si s sebou vezmete na Ostrov.

Tak takhle se emigruje. Není to nic složitého, jak si zpravidla namlouváme.

A pak už jen sedíte u srílanského notáře a stavíte v palmové zahradě na pláži panenské zátoky jedné venkovské polodžungle svůj penzion, no vlastně spíš takovou českou dřevěnou chalupu s karibskými rysy, se střechou z palmových listů, pravda, jen v trochu jiných kulisách, než jsme zvyklí od našich rybníků. Místo jabloní a švestek palmy a kokosy, místo blátivého sněhu bílý písek, místo deseti metrů z postele k rybníku máte největší blankytný, slaný bazén s protiproudem a zadarmo vyhřívanou vodou. Indický oceán je nádherný!

A když tak ještě po dalších dvou letech sedíte v houpací síti a kocháte se tou "svojí" zátokou, pocítíte takový zvláštní, trochu hrdopyšný pocit, skoro jako z americkýho béčkovýho filmu:

Jo, tys to dokázala! I tohle je tím soukromým synonymem svobody.


Zdenka Ulmannová
cestovatelka, spisovatelka