Jevfrosinija Kersnovskaja, vězeňkyně sovětských pracovních táborů, nazvala knihu svých vzpomínek sugestivním titulem: Jaká je cena člověka. Odpověď je v daném kontextu krutě jednoznačná. Člověk neměl v těchto nelidských podmínkách žádnou cenu. Sama Kersnovskaja byla obdařena obrovskou vnitřní silou. Pokusila se o útěk, byla dopadena, odsouzena k trestu smrti, který byl změněn na deset let nápravného tábora. Všechno přežila a svoje vzpomínky doprovodila výmluvnými ilustracemi.

V souvislosti s onemocněním Covid-19 se o cenu člověka rozhořel spor mezi ekonomy. Zdeněk Tůma a Mojmír Hampl vyčíslili (v Hospodářských novinách) v kontextu českého zdravotnictví cenu jednoho roku plnohodnotného života na 1,2 mil. Kč ročně. Současně odhadli ztráty české ekonomiky v souvislosti s přijatými opatřeními na 250 miliard Kč. Uvedenému výpočtu oponovali též ekonomové Filip Pertold a Michal Šoltés, kteří spočítali, že by stát bez přijatých opatření, poslal na smrt 15 000 lidí a v souvislosti s tím vyčíslili ztrátu až na 450 miliard Kč, čemuž autoři původního výpočtu oponovali jako velmi spekulativnímu výpočtu. Co mě nejvíc překvapuje, je neochota těchto ekonomů promítnout do svých úvah i širší souvislosti.

Všichni jsme si vědomi, že zdravotní péče není poskytována v neomezené výši, pojišťovny se přetahují o stanovení limitů hrazené péče a z opakujících proseb o sbírku na nákladnou léčbu pacientů, zvláště těch dětských, se nám znovu připomínají dilemata, co si naše zdravotnictví může dovolit. V současné situaci stojíme ale před jiným typem rozhodování. Podle zkušeností z Itálie, Španělska a i Velké Británie víme, že bychom se v souvislosti s aktuální epidemií mohli dostat do situace, když budou odmítnuty celé skupiny pacientů jen proto, že překročili věk, kdy se ještě poskytuje nezbytná péče.

Katastrofický scénář se může velmi podobat situaci po krvavé bitvě, kdy zdravotníci třídili raněné a mohli se věnovat jen některým z nich. Tento černých scénář je největší noční můrou, která potenciálně hrozí, pokud lidem nebude omezena svoboda pohybu. Prioritně nejde o to, kolik lidí se nakazí, že většina se může léčit doma, a jen 15 % potřebuje nemocniční péči a dalších 5 % umělou plicní ventilaci. Nejrizikovější pro celou společnost je vysoká nakažlivost této nemoci, a tudíž skutečnost, že v daný okamžiku bude oněch 5 % v absolutních číslech příliš vysoký počet nakažených, a nebude možné všem poskytnout ventilátory. Pacienti se pak dozvědí, že oni už nemají šanci, protože překročili stanovenou věkovou hranici. Ekonomové nám přece spočítali cenu života. Přehlceni lékaři nebudou mít čas zkoumat celkový zdravotní stav a pravděpodobnost záchrany každého jednotlivého pacienta. Za běžných okolností totiž věkové limity padají a pacienti jsou léčeni s ohledem na individuální prognózu. Na toto rozhodování nebude v přehlceném množství pacientů čas.

Nelze léčit všechny jakýmkoliv způsobem a za jakoukoliv cenu. To si žádná společnost nemůže dovolit. Ale teď stojíme před jiným dilematem. Mohli jsme se všichni omezit, mohli jsme být víc solidární. Pochopitelně vidíme na druhé straně i napjatou situace dotčených živnostníků, oni patří také mezi vážně ohrožené, kvůli zavřeným provozovnám ztratili zdroj obživy. Při výpočtu celkových ztrát musíme ale misku vah položit i taková kritéria jakými jsou solidarita, odpovědnost a sounáležitost všech členů společnosti.

Těžko dokážeme spočítat hodnotu zklamání a frustrace, a to zdaleka nejen zdravotníků. Ti jsou profesionálové. Jakou cenu zaplatíme za frustraci všech těch, kteří se dozvědí, že pro jejich nejbližší, mámy a táty už není dostupný ventilátor. A mohl být, pokud se výrazně omezilo předchozí nezodpovědné rozšiřování infekce. Ta cena nespočívá jen ve ztraceném lidském životě. Pokud chceme posílit vědomí sounáležitosti a soudržnosti ve společnosti, musíme myslet na nejslabší. Společnost je tak silná, jak se dokáže postarat o své nejzranitelnější.

Není to přepjatý patos. Podívejme se kolem sebe, čeho jsou schopni se lidé dnes vzdát. Povzbuzují se nejen v šití roušek, ale i ve využívání služeb živnostníků. Pronajímatelé vědí, že se musí vzdát části nájmů, pokud nechtějí úplně zničit nájemce, protože nakonec by ty prostory neměli ani komu pronajmout. Lidé nepožadují náhradu vstupného za zrušená kulturní představení. Do žádného vzorce se nevejdou čísla, která vycházejí z vědomí, že na našich blízkých společnosti záleží.

Vláda se dopustila některých chyb. Podcenila rozsah testování, byť bylo zřejmé s ohledem na povahu šíření nemoci, že je nesmírně důležité vědět o co největším počtu nakažených. Dostatečně ani nevyužívala všechny domácí zdroje. Nezbývalo proto, než zpomalit šíření plošným způsobem. Naší povinností je hlídat, aby státní moc nepodlehla pokušení omezit svobody víc než je nutné. Neměli bychom ale jako alternativu stavět možnost, že stejně tak nebo tak někdo zemře, a že dotyčný by zemřel i tak, protože měl řadu nemocí. To všechno je pravda, ale prioritou je získání času. Všichni jsme smrtelní a všichni můžeme onemocnět. Ale prosím ne všichni najednou. Z toho bychom se pak vzpamatovávali velmi dlouho, a to nejen ekonomicky.

Marie Kolářová