V objetí bosporského muže
Když Turecko na začátku roku oznámilo, že vstoupí do libyjského konfliktu na straně mezinárodně uznávané libyjské vlády premiéra Faíze Sarrádže, způsobilo to opravdový poprask snad jen v Řecku, které se celkem oprávněně obává tureckých nároků na oblasti středozemního moře mezi Kyprem a Krétou bohaté na zásoby ropy a zemního plynu. Zbytek Evropy se k interpretaci tohoto kroku raději vůbec neodhodlal s uspokojením, že se snad jedná jen o další kolo potyčky mezi Tureckem a Ruskem na novém písečku.
Po několika měsících turecké přítomnosti v Libyi je už ale situace mnohem přehlednější, tedy alespoň pro toho, kdo se chce dívat. Turecko se svou armádou plnou moderních dronů zvrátilo situaci v prospěch mezinárodně uznávané vlády a zahnalo generála Chalífa Haftara na ústup, a to i přes vojenskou pomoc Saúdské Arábie, která dodala mocichtivému generálovi moderní ruské protiletadlové komplety Pancir, aktivní zapojení Egypta, a ruskou podporu, která kromě žoldáků Wagnerovy skupiny přinesla mimo jiné stíhací stroje Mig-29.
Turecko prokázalo, že v současné době vlastní moderní armádu, která dokáže i přes různá omezení zničit i velmi vyspělou techniku nepřítele. Naprosto nová je například taktika uplatněná již v Sýrii, kdy jinak těžko zničitelné ruské protiletadlové systémy jsou likvidovány při přesunu z místa na místo. Dron čeká ve vzduchu celý den a v momentě, kdy je systém potřeba přemístit na nové stanoviště, zasáhne.
Co je ale horší, lze se velmi intenzivně obávat, že cílem Turecka ve skutečnosti není mírumilovná a prosperující Libye nebo naplňování politiky OSN, ale kontrola druhé migrační trasy do Evropy. Pokud Turecko bude mít v zemi vliv, s radostí si nechá platit za to, že afričtí migranti zůstanou na libyjském břehu. Z turecké pozice se jedná o celkem racionální krok a otevření filiálky už tak vydařeného byznysu. Evropě ale reálně hrozí, že se dostane do pevného objetí muže na Bosporu a v lepších dobách bude jen platit peníze za zavřené migrační trasy vedoucí přes Turecko a přes Libyi, v horším pak bude čelit přílivu migrantů z obou tras najednou.
Tomuto novému rozdělení sil ve středozemním moři napovídá také událost ze 17. 6. 2020, kterou francouzské ministerstvo obrany označilo ze strany Turecka jako „extrémně agresivní“. Francouzská loď byla několikrát zaměřena bojovým radarem turecké fregaty evokujícím možné odpálení protilodní střely ve snaze zamezit francouzské lodi kontrolu podezřelého plavidla směřujícího k libyjským břehům. Zdá se, že Turecko bude své zájmy bránit silou, na kterou Evropa nemusí mít obranu.
Je paradoxem, že z nějakého širšího geopolitického hlediska je právě Libye jediným bojištěm, na kterém by evropský voják měl opravdu stát. Po téměř dvaceti letech válek v různých vzdálených a nehostinných koutech, zanedbávání investic do armád a s dlouhodobě budovaným vědomím, že se v Evropě nemůže nic špatného stát, zjišťujeme, že vlastně nemáme jako Evropa žádnou politiku k okolnímu světu, nejsme si ochotni přiznat začínající nebezpečí a vlastně s ním už ani nedokážeme či nechceme nic udělat.
Daniel Zeman
Autor píše blog.