Když jsem poprvé zaslechla podivné slovo rouškovné ve spojení s námi důchodci - ano i já do té kategorie už dlouho patřím - začala jsem přemýšlet, za co že to vlastně máme platit. Vodné a stočné je jasné. Stejně tak jízdné - i když je pro nás zbytečně nízké. Zpropitné dává každý dle uvážení a všimné - taky příšerné slovo - to je v podstatě větší či menší úplatek. Můžeš dát, nemusíš. Vlastně ani nesmíš. Ale proč bychom měli platit za roušky, když jsme si je většinou ušili sami? A často i ve velkém, pro spoustu dalších lidí?

Nebude to snad za výsadu, že jsme si mohli zakrýt skoro celý obličej, aniž bychom vzbuzovali u mladších občanů pozornost? Zlatá rouška, říkala jsem si často při ranním pohledu do zrcadla! Ale i mladé ženy někdy ocenily, že si během karantény nemusely malovat, jak se říká - obličej na ksicht. Stačilo zvýraznit oči a bylo! Jenže rouškovné mladé ženy platit nemusí - tak proč my?!? Aha! S hadrem přes pusu se nenajíš, dokonce jídlo ani neochutnáš. A tak se díky stálému nošení roušek zbavili baculatí senioři své zdraví nebezpečné nadváhy. Ale proč mají platit i hubení?

Pak mi někdo vysvětlil, že rouškovné naopak dostaneme. A praskne na to mnoho miliard. Snad třetina původně plánovaného rozpočtového schodku. Ale za co, když právě důchodci byli jedni z mála, kdo i v dobách nejhorších dostávali své peníze přesně?

Klíč jsem našla až v říkadle, s nímž jsme si hrávali s prstíky svých dětí, posléze vnuků. Vařila myška kašičku, tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic…

A protože důchodcům posílala myška jen důchod, dostane teď každý 5000 korun. Nikdo ani o fous miň ani víc! Přísně, ale spravedlivě, ať už má měsíčně třicet sedm tisíc nebo jen sedm. Většina důchodů je malá, a jsou ještě menší a nejmenší. I tato vláda důchodovou reformu pominula. Všema deseti jsem pro, aby ti, kdo mají nejméně, jednorázově dostali co nejvíc, i když to jejich permanentně svízelnou situaci nevyřeší. Ale všem!?! Máme si z vlastní kapsy (stát jsme přece my) platit další jízdu, která vede do pekel? Kde na to vezmeme? Půjčíme si, fajn, ale z čeho to vrátíme?

Naštěstí končí ta říkanka optimisticky. Poslední maličký přece běžel, běžel do komůrky na homolky a tam se napapal. Komůrka to jistí, tak proč si ještě plošně nevyplatit třeba vzdorné, že jako jsme všichni, mladí staří statečně vzdorovali koranoviru? Jenže: budou v komůrce ještě nějaké homolky, když jsme na zásoby nepamatovali v dobách tučných? Našim maličkým tak zanecháme jen napínavou bojovku Hledání homolek. A kdo ji vyhraje dostane - hádejte co? No přece nálezné! Aha, ale z čeho asi… když je už teď jedna kapsa prázdná a ta druhá…

Leda, že by se minusový rozpočet vyvážil výpalným od těch, kdo nám už léta vypalují rybník. Ale jděte, copak nevíte, že se plánuje spousta přehrad!?! - Hm. Tak to leda.

A které nové slovo probereme příště? No přece volebné, to dá rozum.

Jana Knitlová
(psáno pro ČRo Plus)