Za dobu svého působení od roku 1978 jsem na vysokých školách už něco málo zažil. Jsem přesvědčen o tom, že převažující většina státních, veřejných i soukromých škol pracuje naprosto standardně a průhledně a excesy, publikované o malé části studentů právnické fakulty plzeňské univerzity považuji za naprosto ojedinělou záležitost.

Akreditační komise má 21 člena a má být hlídacím psem všech vysokých škol v republice. Dělá, co jí zákon, statut a zázemí včetně financí umožňují a v rámci těchto mezí relativně objektivně působí na kvalitu vysokého školství. Možná je přísnější k soukromým školám, to lze zejména u nově vznikajících škol plně chápat, protože u škol s tradicí lze předpokládat jistou setrvačnou kvalitu. Plzeňský problém je nutné považovat za exces, daň, kterou platíme za relativní samostatnost a nezávislost vysokých škol. Rozhodně by se neměl stát záminkou k odstartování alibistického honu na čarodějnice.

Kapitola první – Akreditace a kontrolní činnost.

V souvislosti s kauzou plzeňské právnické fakulty oprašuji myšlenku, kterou jsem přednesl na mnoha místech včetně pléna České konference rektorů a která byla okamžitě zapomenuta:

Akreditace se udělují v souladu se současným zněním zákona na 4, 6, 8, případně 10 let podle ne zcela přesně specifikovaných kritérií Akreditační komise na základě doporučení oborové pracovní skupiny. Když se na webu MŠMT podíváte na zápisy z Akreditační komise (AK), obdivujete se, kolik práce při akreditaci, reakreditaci a rozšiřování akreditace musí 21 členná AK zvládnout. Podle mého názoru nemůže, byť k tomu má tzv. pracovní skupiny, jejichž názor však nemusí vždy respektovat. Ten návrh tedy zní:

„Akreditace studijních programů se udělují na dobu neurčitou. Nejpozději do 10 let provede Akreditační komise kontrolu. Při zjištění nedostatků vyzve příslušnou školu k jejich odstranění. Pokud škola v určeném termínu nedostatky neodstraní, Akreditační komise akreditaci pozastaví, případně odejme.“

Tímto opatřením by si Akreditační komise uvolnila ruce pro kontrolní činnost a mohla by se v plné míře věnovat problémovým fakultám nebo školám, případně tzv. pobočkám, které se v poslední době bez rozdílu, zda se jedná o veřejnou či soukromou školu, šíří jako mor. Silně to připomíná kolíkování záboru na Klondike.

K zprůhlednění rozhodovacího procesu Akreditační komise a její ochraně před politickými a jinými vlivy (například konkurenčními) ještě doporučuji zapracovat do statutu této ctihodné instituce: Posudky expertů (většinou členů pracovních skupin) k návrhům na akreditaci, reakreditaci či rozšíření studijních programů musí být navrhující instituci dány k dispozici. Je potom na zvážení či včetně jména posuzovatele nebo bez jeho uvedení (osobně anonymy neuznávám a expert v demokracii by měl stát za svým názorem). V současné době je posudek experta předán bez jména posuzovatele na vyžádání, většina žadatelů to však neví.

Třetí drobnost – posoudit složení Akreditační komise a pracovních skupin z pohledu personálního složení. Pokud by kromě současného převažujícího zastoupení veřejných vysokých škol byla zastoupena i odborníky ze soukromých vysokých škol a například zástupci Hospodářské komory nebo i profesních komor, zejména v pracovních skupinách, oprostila by se od podezření, že preferuje a toleruje především nedostatky na veřejných vysokých školách.

Vrátíme-li se k plzeňské kauze, část viny padá podle mého názoru na všechny právnické fakulty veřejných vysokých škol v České republice. Léta se úspěšně brání a to i za spolupráce profesních komor rozdělení právnického studia na část bakalářskou a navazující magisterské studium. Některé provozují bakalářské studium a prohlašují ho za tzv. „uzavřené“ čili bez možnosti pokračovat. I toto tvrdošíjné obhajování neobhajitelného monopolu vede zčásti k problémům, které v Plzni vznikly. Stačí se podívat do Evropy, stačí se podívat na Slovensko, prostě rozdělení na bakalářskou úroveň a magisterskou je jen věcí obsahu akreditovaných oborů a úrovně studia. Velmi zjednodušeně – na bakalářské úrovni zvládnout „řemeslo“, na magisterské právní „myšlení“. Důvodem je zřejmě monopol veřejných právnických fakult. Vede to ovšem k současnému stavu, kdy na území České republiky existuje navazující magisterské právnické studium zahraničních vysokých škol, například slovenských.

Ještě poznámka k udělování akreditací. Akreditace zejména u bakalářského profesně orientovaného studia není o odbornících schopných přednášet a předávat zkušenosti, ale o počtu docentů a profesorů. Přimět ne zrovna nejmladšího praktika, kterému odborná veřejnost platí za jeho přednášky a má tam „narváno“, aby při své profesi studoval v doktorandském studijním programu, je velmi problematické a to i tehdy, pokud tento člověk publikuje a vydává odborné knihy, byť úzce profesně zaměřené. Podle mého soudu je ve svém oboru na úrovni docenta či profesora, navíc se musí permanentně vzdělávat, zejména v oborech jako je například právo nebo daně. Jsem v branži dostatečně dlouho, abych si byl jist, že některé profesory a docenty bych nezaměstnal ani u kopírky jako obsluhu, byť jejich publikační činnost o nesmrtelnosti chrousta je bohatá. Možnost soukromé vysoké školy zajistit pro svého pedagoga habilitaci u konkurenčních veřejných vysokých škol sice obecně existuje, ale …

Kapitola druhá – rozvoj vysokého školství

Na jednom jednání České konference rektorů v Brně jsem si tehdejší ministryni školství Petře Buzkové dovolil položit prostou otázku: Paní ministryně, chcete rozvíjet vysoké školství nebo jen veřejné vysoké školy?“. Paní ministryně se tehdy zjevně rozčilila a tehdejší předseda ČKR prof. Vilhelm na mě pohrozil prstíkem. Naštěstí mě neposlal do kouta na hanbu.

A v tom je zakopaný pes – veřejné vysoké školy logicky brání svůj monopol a mají dost síly, aby ho ubránily ať je u vlády modrá, zelená, růžová či Marťani. Jde jen o peníze? Prostřednictvím peněz jde o konkurenceschopnost. A bez konkurence je vývoj poněkud problematický. Netroufám si říct, že se veřejné vysoké školy bojí konkurence, ale jsem si jistý, že udělají vše proto, aby jí zabránily. Už teď si některé konkurují mezi sebou a bude ještě hůř (viz demografická křivka). Jsem přesvědčen, že jsme v Evropě a možná i ve světě trošičku ve skanzenu, stačí se podívat na pár mezinárodních smluv. Na straně druhé země se mluví o vysokých školách, na straně české se specifikují „veřejné“ vysoké školy. Je asi nejvyšší čas s tímto monopolem skončit. V první řadě je to věc nového zákona o vysokých školách, v němž slovo veřejné a slovo soukromé mělo být použito jen ve zcela výjimečných případech. Především by se mělo mluvit o vysokých školách a rozvoji vysokého školství.

Kapitola třetí – celoživotní vzdělávání a anomálie vysokoškolského zákona

Ve vysokoškolském zákoně je umožněno vysokým školám, že studujícím v tzv. programech celoživotního vzdělávání může být uznáno až 60% kreditů při přijetí do řádného studia. V praxi to znamená, že posluchač akreditovaného bakalářského studijního programu studuje dva roky v kurzu celoživotního vzdělávání, pak požádá o přijetí do řádného studia s uznáním 60% kreditů a po roce řádného studia vykoná státní bakalářskou zkoušku (obdobně u magisterského studia). Na řadě škol se frekventanti kurzu celoživotního vzdělávání zařazují mezi studenty řádného studia a průběh jejich studia je tedy naprosto shodný a není tedy problém při přechodu do studia řádného. Na některých školách to ale může být i jinak.

Institutu celoživotního vzdělávání používá celá řada veřejných i soukromých vysokých škol, U veřejných vysokých škol je to především z důvodu dalších příjmů, u soukromých vysokých škol byl důvodem především daňový režim. V minulých letech to byl především zákon o daních z příjmů, který motivoval zejména studenty kombinované formy. Student v celoživotním vzdělávání sice neměl statut studenta, ale finance vynaložené na studium byly daňově uznatelným výdajem (nákladem) jako u každého jiného odborného kurzu. Složitější to bylo u studia MBA, kde se názory na jeho daňovou uznatelnost v průběhu let až diametrálně lišily. Letošní znění zákona o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb.) je úplně průlomové a musíme jen doufat, že se v příštím roce opět nevyzpytatelně nezmění tak, jak tomu bylo v letech předchozích (V letošním roce jsou náklady na studium zaměstnance pro budoucí potřebu zaměstnavatele daňově uznatelné a u studenta jsou od daně osvobozeny).

Pro toho, kdo nezná teorii a praxi studia celoživotního vzdělávání v akreditovaném studijním programu, může nastat problém při zkoumání tzv. rychlostudentů z kurzů celoživotního vzdělávání, kteří nemají statut studenta a nejsou v matrice studentů na MŠMT.

Anomálií, na kterou dosud investigativní novináři nepřišli, je využívání § 81 vysokoškolského zákona č. 111/1998 Sb., umožňující vzdělávací instituci se sídlem na území ČR požádat samostatně nebo ve spolupráci s vysokou školou o akreditaci studijního programu.

Na internetové adrese http://aplikace.msmt.cz/ASP/VV/Injabb2x.asp je celkem 1085 záznamů institucí spolupracujících s některou z veřejných vysokých škol. Je pochopitelné a naprosto v pořádku, že se v převažující míře jedná o ústavy Akademie věd, které na základě tohoto ustanovení vysokoškolského zákona uskutečňují doktorandské studium, ale v tomto seznamu jsou také vyšší odborné školy, vesměs zřizované kraji, uskutečňující bakalářské studijní programy.

Neodpustím si nezmínit se ještě o jedné anomálii vysokoškolského zákona, kde se konstatuje, že profesorem se může stát jen habilitovaný docent. Jsem ve vysokoškolském procesu již příliš dlouho a bohužel si některé věci ještě pamatuji. Před změnou vysokoškolského zákona tuším v roce 1980 byli mnozí odborní asistenti vyzváni, aby rychle odevzdali habilitační práce, v některých oborech někteří s nadsázkou svázali výtisky Rudého práva a stali se habilitovanými docenty. Mladší generace po roce 1980 habilitační práce odevzdat nemohla, byli jmenováni (stejně jako profesoři dodnes), byť průběh jejich „habilitace“ (až na to event. svázané Rudé právo) byl tenkrát naprosto shodný s předchozími „habilitovanými“ kolegy. Po roce 1989 tito nejmladší docenti mohli ohrozit některé „zasloužilé“ profesory a tak se této lobby podařilo dostat do vysokoškolského zákona ustanovení, že profesorem se může stát jen habilitovaný docent.

Celá řada z takzvaných jmenovaných docentů sklonila hlavu, sepsala
“Černé nebo Modré právo“, někteří i řádnou habilitační práci a stali se docenty podruhé, tentokrát „habilitovanými“. Jiní (hrdí nebo hloupí ?) trucují dodnes a vnímají to jako obrovskou nespravedlnost. Ta historie už nemá moc pamětníků a poslanci tuto historickou křivdu nikdy neodstraní, neboť by přiznali, že naletěli části profesorské lobby, která své profesury získala „různě“.

Kapitola čtvrtá – hodnocení úspěšnosti škol z pohledu „použitelnosti“ absolventa

Než jsem šel učit, prošel jsem téměř desetiletou praxí, což mi bylo přičítáno na škole (ne na katedře) k tíži (nebyl jsem „odchovanec“ který zůstal na škole hned po promoci), mám tedy možná nedostatečně „akademický pohled“. Zapomeneme-li na socialistické řízení a plánování výroby, dostaneme se k prosté myšlence: „Nestačí vyrábět, musí se prodávat!“

Lze toto kritérium použít i na absolventa vysoké školy?

Pokud je vzděláván ze státních prostředků, tedy z daní nás všech, zdarma, pak otázka, jak jsou absolventi tzv. veřejných vysokých škol
a) uplatnitelní v praxi a
b) pracují v oboru, v němž dosáhli vzdělání
je podle mého soudu naprosto na místě.

Hodnocení by se, soudím, mělo provádět průběžně, tedy všichni absolventi v evidenci úřadu práce a to
a) jednak po roce po ukončení studia
b) celkem (tedy ze všech absolventů).

Údaje se ještě před nedávnem daly zjistit na webu ministerstva práce a sociálních věcí, takže by to snad neměl být problém pro hodnocení. Jistě by to pro ministerstvo školství mohl připravovat například Ústav pro informace ve vzdělávání.

Bylo by asi zajímavé zjistit, kolik se v České republice „vyrobí“ například učitelů a kolik jich skutečně vykonává učitelské povolání. Argument, že je důležité, že se uplatní jinde, mi nepřipadá úplně normální, protože jeho výchova právě na učitele jde ze státního rozpočtu.

V současné době existuje při financování jen a jen veřejných vysokých škol kritérium „bonifikace za absolventa“, které ale nemá s jeho uplatněním na trhu práce ani se zdravým rozumem nic společného. Vychází z tzv. koeficientu ekonomické náročnosti studijního oboru, tedy bez ohledu, zda zůstane v evidenci úřadu práce nebo zda bude pracovat v naprosto jiném oboru, než který vystudoval.

Například pro rok 2005 to vypadalo s bonifikací za absolventa takto:


Zdroj: Záznam z jednání Reprezentativní komise veřejných vysokých škol při MŠMT ze dne 14.12.2004, příklady z různých zdrojů

Pozn.: základní normativ bonifikace se v průběhu dalších let měnil.

Tedy, například za absolventa umělecké vysoké školy obdrží škola „odměnu“ cca 40 tis. Kč bez ohledu, zda najde či nenajde uplatnění v praxi.

Lze tedy konstatovat, že veřejné vysoké školy jsou odměňovány za produkci od kusu bez ohledu na kvalitu. A že jedním z rozhodujících kriterií kvality absolventa je jeho uplatnitelnost v praxi, to snad není až tak těžké pochopit.

Možná i toto hodnocení přispělo k postupu plzeňské právnické fakulty a proto ty kusy vyráběli ve zrychleném procesu. Neměla by univerzita ty peníze vrátit ?
Neprodejný výrobek znamená krach podniku, to ovšem platí jen v demokracii a kapitalismu.

Kapitola pátá – školné

Současný stav je takový, že soukromé vysoké školy nedostávají ani korunu. Vždycky mě dojímá, když zástupci veřejných vysokých škol roní krokodýlí slzy, že za průměrných cca 70 tisíc na studenta a rok nejsou schopny existovat. A to jsou jen neinvestiční dotace na vzdělávání.

Mají-li soukromé vysoké školy ve své péči cca 50 tisíc studentů, šetří státu průměrně 3.500 000 000 ročně jen na neinvestiční dotaci. V tomto případě člověk nemusí být ekonom, stačí, když umí číst:

Na webových stránkách se lze dopátrat výše školného na soukromých vysokých školách. Je samozřejmě pravda, že soukromé vysoké školy logicky volí především obory investičně nenáročné, neb na investiční miliardy také nemají nárok. Nicméně, podle mého zjištění, školné na naprosté většině z nich se k průměrné částce ani neblíží. Naopak, malé vysoké školy v okresních městech s „místním požehnáním“ nasazují ceny dumpingové.

Má-li tedy soukromá škola školné za rok cca 30 tisíc a veřejná dostává na dotaci cca 70 tis., není zřejmě něco úplně v pořádku.

Mám samozřejmě jako ekonom představu, kde je zakopaný pes, dovolím si však lakonicky poznamenat, že veřejné vysoké školy vzhledem ke svému ekonomicky monopolnímu postavení nemají motivaci k racionalizaci svého chování. Kvalitní auditorská firma by jistě velmi lehce provedla rozbor hospodaření. Zajímavý by byl už jen poměr počtu pracovníků administrativy a správy k pedagogům bez započtení zpravidla za 100 Kč učících interních doktorandů. Zajímavou kapitolou jsou tzv. „létající profesoři a docenti“ v některých oborech. Pokud je pedagog kmenově na veřejné vysoké škole a v rámci rozumných možností si „přivydělává“ na soukromé škole, je to pro státní rozpočet neškodné. Má-li však na dvou, třech, čtyřech veřejných vysokých školách až plný pracovní úvazek, pak čerpá peníze ze státního rozpočtu prostřednictvím veřejných vysokých škol. Je otázkou, zda se při pracovním úvazku například 32 hod. denně nejedná za a) fyzickou likvidaci pedagoga, b) rozkrádání dotací ze státního rozpočtu. Jsou zde logické důvody:

a) finanční ohodnocení pedagogů,
b) nutnost mít ve stavu pedagogy s tituly pro akreditaci a reakreditaci studijních programů.

Cestou z toho není zákaz učit jinde než na domácí škole (tím by skončila nejen celá řada soukromých, ale především veřejných vysokých škol), ale odměňování za skutečně vykonanou práci. Lze to řešit například kombinovanou mzdou – fixním základem plus sazba za odučené hodiny, vedení diplomových prací, publikační činnost atd.

Z hlediska zvýšení úrovně vysokého školství je zřejmě čas na zrušení monopolu.

Ne sice ideální, ale zřejmě jediná rozumná cesta je zavést normativní financování studentů všech vysokých škol bez rozdílu zřizovatele, česky tedy: Student má právo svobodné volby své vzdělávací cesty, která je bezesporu veřejnou službou. Škola pak obdrží částku podle republikového normativu za každého studenta. Důležitá poznámka: Každý student má právo čerpat tuto normativní dotaci jen jednou za život maximálně po standardní dobu studia, tedy na bakalářském stupni tři až čtyři roky, na magisterském rok až dva, u tzv. dlouhého studia maximálně 6 let (medicína). Pro zjednodušení by asi stačilo u každého studenta hlídat dobu studia na vysokých školách v České republice maximálně 6 let, poté by nastoupila povinnost platit školné ve výši skutečných nákladů. Evidenční problém to není, neboť všechny školy mají povinnost odesílat údaje k jistému datu do tzv. matriky studentů, vedené ministerstvem. Doktorandské studium v prezenční formě by mělo být dotováno max. 3 roky, ve formě kombinované stejnou dobu třeba s poloviční dotací.

Alternativní formou by bylo zavedení školného ve výši podle uvážení každé školy s možností plné daňové uznatelnosti u studenta či poskytovatele (rodiče, firma) a to zase po dobu maximálně 6 let. Evidence podle rodného čísla by v tomto případě byla na finančních úřadech a evidenční problém by s tím nebyl (obdoba hlídání osvobození od daně u zateplování či novostaveb).

U škol nižších stupňů normativní financování funguje už léta a právě konkurence soukromých škol pomohla bezesporně ke zvýšení a udržování kvality škol dříve státních, dnes krajských nebo obecních. Zjednodušeně: Soukromé školy těchto stupňů, ať jsou v jakékoliv právní formě, chtějí-li obdržet nejvyšší možnou dotaci, zavazují se, že případný zisk vrátí bez výjimky do školy.

Kromě normativního financování „za studentem“ by druhou složkou normativního financování měla být bezesporu bonifikace za absolventa, který například rok po ukončení studia pracuje v oboru, pro který byl připravován.

Jsem přesvědčen, že nám chybí speciální zákon o financování vysokého školství, který by všem vysokým školám dával pevná pravidla a jistotu alespoň na pět, deset let dopředu.

Kapitola šestá - Věčný student

Student, který řádně studuje a plní své studijní povinnosti, měl by vystudovat bez problémů. Není ale jediný důvod, proč by měli být dotováni takzvaní věční studenti. V zaměstnání zřejmě nebudete platit člověka, který neplní své povinnosti a v možnostech zákoníku práce se s ním rozloučíte. Studenti, kteří neplní své povinnosti, by měli za svůj přístup hradit náklady na studium v plné výši. A není to jen otázka školného za překročení standardní doby studia, ale za jakékoliv neplnění povinností v průběhu studia, například: V řádném termínu se studentovi nepodaří vykonat úspěšně zkoušku. To se může stát i tomu nejlepšímu, proto má ještě jeden pokus zdarma, další však už jsou zpoplatněny. Další možnosti sankcí: ztráta studijního průkazu, odklad státní závěrečné zkoušky z jiných než zdravotních důvodů, přestup z jiné školy, žádost o uznání zkoušky při přestupu, vystavení nového oficiálního zadání bakalářské či diplomové práce. Mohu Vás na základě ověření ujistit, že to v praxi funguje.

Závěr: Sankce za neplnění studijních povinností mohou být důležitým zdrojem financování školy

Kapitola sedmá – plagiáty

Systém pro odhalování plagiátů vyvinutý na Masarykově univerzitě používá celá řada škol a skenuje práce na všech takto zapojených vysokých školách v češtině i slovenštině (systém zatím neumí překlady). Podle mého soudu je to celé špatně. Každá škola pátrá v celé dostupné síti samostatně. Přesně tohle je námět pro ministerstvo školství a některou z jeho přímo řízených organizací. Na základě grantu ověřit fungování systému v celonárodní síti, poskytnout tento systém zdarma všem vysokým školám a školu, která systém nebude využívat, zveřejnit na svých webových stránkách (nebo opačně zveřejnit školy, které systém využívají). V nejbližší novele vysokoškolského zákona doplnit všem vysokým školám povinnost dodávat do centrální databáze diplomové, event. i bakalářské práce a samozřejmě i práce rigorózní a disertační. Seminární práce by si školy pomocí systému hlídaly samy.

Závěr

Úvahy v předchozích kapitolách samozřejmě neřeší všechny problémy našeho vysokého školství, jsou určeny k zamyšlení nad některými nadhozenými otázkami a k širší diskusi. Přes všechny dlouholeté zkušenosti zůstávám optimistou a jsem přesvědčen, že žádný zákon, žádná kontrola nemůže nahradit lidský faktor. Na těch vysokých školách, kde jsou ve vedení racionálně uvažující lidé, kteří chtějí rozvíjet vysokou školu s pohledem do delší budoucnosti, může docházet k drobným nedostatkům, ale podstata – výchova a vzdělávání kvalitních vysokoškolsky vzdělaných odborníků, bude hlavním krédem v duchu vysokoškolských tradic. Je to naše budoucnost a budoucnost dalších generací.

Zdeněk Sadovský

Autor do roku 1996 učil na veřejné vysoké škole, nyní působí na soukromé vysoké škole.