Fenomén Jiří Černý
Nedávno mi přistála do mejlové pošty neobvyklá pozvánka. Do hospody U Krobiána přijede – vůbec poprvé - Jiří Černý, hudební kritik a publicista, zabývající se muzikou a muzikanty snad přes půl století.
A přijel!
V hospodě se nás sešel plný sál. Byli tu lidi několika generací, i když nejvíc té mé. Všichni jsme byli jedno ucho. Téma večera znělo Skupiny 60.let ve stínu Beatles a Rolling Stones.
Konečně jsem se dozvěděla, která kapela hrála písničky, na něž jsem zamlada trsala na diskotékách nebo doma před zrcadlem. Některé mě vzaly za srdce, nejen pro krásu melodie a zpěvu - třeba nádherný song Dům u vycházejícího slunce od Animals - ale taky pro vzpomínky na dobu, kdy přede mnou bylo všechno, celý nádherný život. A já ještě netušila, že život je sice nádherný, ale ne vždycky.
Poslouchali jsme, vlnili se do rytmu a bylo nám dobře. Jiří Černý umí smíchat ve výborném poměru osobní vyprávění s faktickou bohatou znalostí všeho – historie skupin i jednotlivých hráčů. Když nám pouštěl vybrané skladby a večer pěkně a pomalu plynul, uvědomila jsem si, že doma muziku takhle soustředěně a v klidu nikdy neposlouchám, že u ní vždycky něco dělám, že jsem pořád v kalupu. Napadlo mě, že Černého antidiskotéky jsou nejen vzdělávací, ale i terapeutické. On totiž nespěchá a tím pádem i my, posluchači, se musíme vnitřně zklidnit – asi jako bychom byli na jogínské seanci, akorát že nám při ní duní pořádně ostrá muzika. A taky mě napadlo jak je skvělé, že tenhle druh kultury – a Jiří Černý - žije.
(vyšlo 30.9. v deníku Metro)
A přijel!
V hospodě se nás sešel plný sál. Byli tu lidi několika generací, i když nejvíc té mé. Všichni jsme byli jedno ucho. Téma večera znělo Skupiny 60.let ve stínu Beatles a Rolling Stones.
Konečně jsem se dozvěděla, která kapela hrála písničky, na něž jsem zamlada trsala na diskotékách nebo doma před zrcadlem. Některé mě vzaly za srdce, nejen pro krásu melodie a zpěvu - třeba nádherný song Dům u vycházejícího slunce od Animals - ale taky pro vzpomínky na dobu, kdy přede mnou bylo všechno, celý nádherný život. A já ještě netušila, že život je sice nádherný, ale ne vždycky.
Poslouchali jsme, vlnili se do rytmu a bylo nám dobře. Jiří Černý umí smíchat ve výborném poměru osobní vyprávění s faktickou bohatou znalostí všeho – historie skupin i jednotlivých hráčů. Když nám pouštěl vybrané skladby a večer pěkně a pomalu plynul, uvědomila jsem si, že doma muziku takhle soustředěně a v klidu nikdy neposlouchám, že u ní vždycky něco dělám, že jsem pořád v kalupu. Napadlo mě, že Černého antidiskotéky jsou nejen vzdělávací, ale i terapeutické. On totiž nespěchá a tím pádem i my, posluchači, se musíme vnitřně zklidnit – asi jako bychom byli na jogínské seanci, akorát že nám při ní duní pořádně ostrá muzika. A taky mě napadlo jak je skvělé, že tenhle druh kultury – a Jiří Černý - žije.
(vyšlo 30.9. v deníku Metro)