Píšu tenhle fejeton den po největší demonstraci na Václavském náměstí a tři týdny předtím, než vyjde. Mezitím se může stát všechno možné a taky nic. Naprostá většina mých sloupků – píšu je už skoro třicet let - o politice není; politický fejeton umírá rychle. Někdy ze dne na den.

Teď ale toužím napsat své pocity. Vyjádřit svůj ženský pohled na naši současnou situaci, na politiku, která je v České republice (a nejen) až na drobné výjimky světem mužů. Mám chuť napsat světem ješitných, zabejčených mužů.

Je to teď zvláštní doba. Daří se nám skvěle – alespoň tak se mi to zdá, když jezdím (vlakem) za čtenáři po českých městech anebo o víkendech na kole po venkově a rozhlížím se kolem. Odevšad dýchá blahobyt, jakkoliv jsme se stále jen málo přiblížili k dávné metě mnohých, kterou je německý plat a německá životní úroveň.

Naše města jsou čistá, pěkná, zářivá. Teď v létě vyzdobená kytkami; je v nich radost pobýt. Na náměstích je nejmíň jedna kavárna s dobrou kávou, leckde vyřešili i parkování aut tak, že historické centrum nevypadá jako jedno velké parkoviště. Domy jsou zrekonstruované a chodníky bezpečné. Připadá nám to normální. Třeba v kolumbijském hlavním městě Bogotě, ale i v nedaleké Bucaramanze, musíte být i při chůzi po chodníku stále ve střehu. Díry střídají výmoly a výmoly uvolněné, vykopnuté nebo chybějící dlaždice, utržené obrubníky…

I na českém venkově už málokde uvidíte otlučenou ruinu s nastřádaným harampádím kolem, jak bývalo zvykem. Rodinné domy jsou opravené a ty nové, které se kolem obcí a měst množí geometrickou řadou, jsou sice často nevkusné a předimenzované – jedna obvyklá rodina se dvěma dětmi je těžko zaplní – zato přímo luxusní. Ať se přihlásí, kdo tam nemá na zahradě bazén.

Daří se nám skvěle. Věk se rapidně prodlužuje a než nastoupí skutečné stáří s bezmocí, máme spoustu času na to, abychom se nechali opít rohlíkem - možná by bylo na místě napsat – abychom si nechali zacpat pusu koblihou. Anebo abychom byli nespokojení.

Já jsem nespokojená. Obzvlášť teď, když vidím, jak programově promarňujeme to dobré, k čemu jsme se v době svobody a demokracie dopracovali.

Jsem nespokojená. Spolu s davem podobně smýšlejících se bouřím proti premiérovi, který si naši republiku bez uzardění zprivatizoval. Nelíbí se mi instalace ani názory ministryně spravedlnosti a bojím se o nezávislost justice. Příčí se mi poťouchlé způsoby prezidenta. A zírám na hry kolem ministerstva kultury, které jsou… dada! Dadaismus bylo hnutí, které nehledalo žádná východiska; východiskem byl totiž nesmysl!

Ano, dada, nesmysl, kterému nemůžeme nikdy porozumět, je nejen jedna z definic dadaismu, ale zřejmě i program Sociální demokracie, vládní strany se stále menším vlivem, která se, alespoň já si to myslím, rozhodla znemožnit do krajnosti. Proč? Ani její hlavní představitelé nevědí, proč dělají, co dělají. Alespoň tak to z četných rozhovorů s nimi vyplývá. Upřímně: nedělají skoro nic. Jedou na špatné vlně.

Mám pocit, že dada je celá naše politická scéna. Paradoxní je, že vládnoucímu ANO, které se chce prostě a jednoduše udržet u moci, rozumím víc než šéfům demokratických opozičních politických stran. Kdyby měli zájem o zvrat v téhle rozjitřené době, kterou zapříčinila chamtivost našeho premiéra, už by se přece na strategii společného postupu proti němu domluvili, ne? Spojili by se a vygenerovali ze svého středu silného zástupce, který bude opozici a její názor hájit! Jenže to by museli zkrotit svá ega – a to je nad jejich schopnosti.

...
(ukázka z fejetonu, který vyjde 28.6. v magazínu Reportér)